.... Žít svůj sen ....

V blogu Na odstrkovanou jsem psala o tom, že bychom měli být sami sobě zdrojem štěstí. Že není správné naše vlastní štěstí požadovat po druhých a spoléhat se na ně. Je krásné, když tomu tak je, ale hlavním zdrojem jsme my. Vstupujeme li do partnerství, naplněni láskou očekáváme, že zmizí

Napadlo vás někdy, jak je to s dáváním citu ve vztahu? Kdo by měl dávat, přijímat, a kolik? Je správné, aby to bylo vyrovnané? A aby to naplňovalo vaše představy? Aby někdo chtěl citu více? A ten druhý méně? Mám klientku. Prošla si komplikovaným vztahem a rozchodem, zahojila se z

Jsme zvyklí poměřovat své životy a úspěšnost v nich kvantitou. Jaký máme příjem, kolik a jakých aut, jaký dům, chatu, kam jezdíme na dovolené, v čem chodí oblečené naše děti, jaké máme mobily a počítače … Také jak rychle toho dosáhneme, zda se v práci nadřeme či nikoli, kolik v

Koučové nepláčou. To jsem někde slyšela. Ale nevěřte tomu. Máme stejné emoce a vnímání jako vy. Já brečím docela často. Naposledy nedávno, když nečekaně zemřel velmi mladý pacient. Mám totiž tu výhodu i nevýhodu, že jsem k tomu i lékař. Nebo spíš – hlavně lékař. Vím, že pláč umí být očistný či

Přestože neseděla vedle mě, z jejích slov bylo cítit tolik vřelosti a lásky, že by se jí dala nakrmit a obejmout polovina Země. Jak se poznali. Jak se zamilovali. Jak našli jeden v druhém toho pravého. A jak jim kazilo jejich soužití ego každého z nich, zkušenosti z předchozích vztahů

Antigenní testy. Pro mnohé zaklínadlo, pro jiné povinnost. Pro další nerozumné adorování. A pro mě? … po pravdě zlost. Proč? Čím dál tím častěji se totiž setkávám se zcela mylnými názory pacientů, že je antigenní test ochrání a zajišťuje jejich Covid negativitu. “Když jdu na test, tak pět dnů od

MDŽ. Mezinárodní den žen. Jeden nejmenovaný zdroj uvádí, že je to super svátek pro velký kluky. Žena uvaří, uklidí, načančá se, připraví k jídlu i něco ostřejšího a s úsměvem přivítá manžela či přítele doma a společně tento svátek oslaví. Kluci si to prý skvěle užijou… No tak podobné scénáře

Věnováno Lucii Z. Když jsem zhruba před rokem říkala a psala, že si myslím, že svět propadl do lidské i morální špíny a hůře být  nemůže (viz mé blogy Roušky I až … ), v reakci na odpírače nošení roušek a jiných bariérových opatření, musím se dnes trpce pousmát… Hůře

Vliv obou rodičů na výchovu dítěte, a to zejména v jeho útlém dětství, je zásadní. Málokdo však ví, jak moc nás poznamenává v dobrém a špatném po celý náš život. A to i tehdy, pokud jeden z rodičů chyběl fakticky, a nebo duchovně, kdy se výchovy z mnoha důvodů nezúčastnil.

Je nádherné, když vám do života vstoupí láska. A je nádherné, když se přerodí na vztah dvou milujících se bytostí. Šli bychom světa kraj za ony motýlky v břiše, za štěstí, které se nám rozlévá po těle, za touhu i vášeň, i za milující náruč. Málokdo však ví, že je

Svatý Valentýn. Pro jedny den plný romantiky, srdíček a vyznání lásky, pro druhé omšelý konzum a obchodní triky, které pouze tahají peníze z kapes a tím, že budeme 14.2. slavit, tomu vlastně napomáháme. I já mám kolem sebe dvě skupiny přátel – slavící a neslavící, přičemž ti první se tetelí blahem

Často slýchávám nářky žen na muže a to, co jim muži udělali (špatného). “Jak jen mohl, ten bídák??” ptají se mezi slzami. “Mohl”, odpovídám. A pravdou je, že se ženy dočkají obvykle jiných odpovědí, než chtěly původně slyšet. I vy, moji milí přátelé, se dočkáte pravděpodobně jiných odpovědí. Možná mě