Jsme zvyklí poměřovat své životy a úspěšnost v nich kvantitou. Jaký máme příjem, kolik a jakých aut, jaký dům, chatu, kam jezdíme na dovolené, v čem chodí oblečené naše děti, jaké máme mobily a počítače … Také jak rychle toho dosáhneme, zda se v práci nadřeme či nikoli, kolik v ní trávíme času, mnohem méně pak, zda nás baví?

Rychlost se vkradla do našich životů i domovů, co není hned, jako by nebylo. Objednáváme z e-shopů, platíme go pay, stěžujeme si na transportní služby a šílíme z toho, když na naší dodávku musíme čekat. Netrpělivostí jsme se naučili měřit i dobu čekání u lékaře, v bance nebo na objednání kadeřníkem. Nechápeme, že něco nemůžeme a nebo že něco nejde. A když zjistíme, že něco opravdu nejde, někteří z nás se z toho hroutí.

Doba Covidu přinesla mnohá omezení, a spolu se zmateností a často bohužel nekoncepčností někdy nesmyslných opatření nás vycucala jak citron. Vadí nám chaos, zmatení informací, jsme unaveni z věčných zákazů, které jedni s velkým křikem porušují, a druzí s vypětím všech sil dodržují, aby oba tyto tábory stály často až nenávistně proti sobě. A tohle je to jediné, přátelé, co mi doopravdy děsí.

V koučovně vídám většinou mladé či středněvěké lidi, kteří řeší své problémy. Seniorů je zde poskrovnu. Ale setkávám se s nimi často ve své ordinaci, kde mě – krom jejich fyzického zdravotního stavu – zajímá, jak se jim daří po stránce duševní i duchovní, jak (ne)zvládají dnešní dobu? Přiznávám, že jsem měla obavy, co od nich uslyším, protože podle studií, které prezentují naši někteří slovutní vědci, profesoři a kapacity z oboru psychiatrie, je obrovská část z nich v depresi, na hranici suicidii z osamocenosti a uzavření např. v domovech pro seniory, kam jen velmi sporadicky mohou návštěvy včetně jejich blízkých díky opatřením, která jsou.

A co jsem zjistila? Nejde o nějaký velký počet lidí (ve studii bychom jej nazvali respondenty), nelze tedy z toho vyvozovat jednoznačné závěry. Ale víte co? Mně je to celkem fuk, protože jde o lidi, které znám. Mé pacienty, seniory, kteří věří mně a já jim.

Víte, co mi řekli? Že jejich život se skládal z mnoha ústrků a utrpení, mnozí z nich prošli oběma světovými válkami, zažili nacismus i komunismus, zažili smrt blízkých i bezmoc ze zlovůle mocných. Někteří pamatují dokonce i často zmiňovanou španělskou chřipku. Často žili v bídě a chudobě, v tom pravém slova smyslu, kdy neřešili, že budou muset omezit data na internetu, ale to, zda budou mít čím nakrmit děti, či zda jejich děti budou moci jít do školy. Prošli mnohými zkouškami, a dokázali se z nich poučit. A nyní na ně vzpomínají s respektem a často i vděkem. Kdy klidně a bez emocí o nich vyprávějí.

Naučili se, že problémy přicházejí a odcházejí, a že je dobré s nimi splývat. Neplavat proti proudu, ale s ním. Nehroutit se z první špatné zprávy, ale v klidu počkat na další den, protože vědí, že zprávy se často mohou měnit. Pokorně počkat, jak se věci vyvinou, například nyní se zmatky kolem jejich očkování, a přijmout život takový, jaký je. Tedy i s tím, že ne vždy bude moci

být po jejich. Naopak – nelámat si s tím hlavu. Těšit se z maličkostí a prožít každičký den naplno.         Respektovat rady zkušených a vnímat svět a jeho potřeby kolem sebe. Třeba to, že když budu já ohleduplná dnes na někoho dalšího, může být on zítra ohleduplný ke mně. A to, že vždycky stojí za to si život užívat.

V souvislosti s Covidem jsou vyrovnaní, většinou klidní, nepanikaří, nehroutí se, neřeší, nehrotí.

Zeptala jsem se: “Copak vám nevadí ty protichůdné informace v médiích? Třeba to, že naše země s Covidem zatím nevede úspěšnou bitvu?” A jeden starý pán mi odpověděl: “Ale paní doktorko, takových bitev ještě bude… A že si v novinách píšou, co chtějí? Ať si píšou, já to stejně nečtu, pro mě je důležité, jak se cítím já, moje manželka, zda máme zdravé děti, a jestli se máme rádi.”

Moudrost stáří .…

Někdy opravdu vidíme dny černější, než jsou, a namísto přítomností žijeme v obavách z budoucnosti. Zkuste se nad tím prosím zamyslet.