Svatý Valentýn. Pro jedny den plný romantiky, srdíček a vyznání lásky, pro druhé omšelý konzum a obchodní triky, které pouze tahají peníze z kapes a tím, že budeme 14.2. slavit, tomu vlastně napomáháme.

I já mám kolem sebe dvě skupiny přátel – slavící a neslavící, přičemž ti první se tetelí blahem z očekávání romantických prožitků, a ti druzí nad nimi téměř zvrací, a nebo – minimálně – současný styl oslav považují za znevážení hodnoty a významu kněze Valentýna, který potajmu oddával zamilované a zaplatil za to svým životem.

A jak to mám já? V prvé řadě si myslím, že oslava svátku Svatého Valentýna není o dárcích. Jakýchkoli. A že jejich vyžadování sem nepatří. Protože by to mělo být především o vztahu a hloubce lásky těch dvou, nikoli o stavu peněženky či touhy ukázat se.

Jak se ale pozná hodnota vztahu a míra zamilovanosti či lásky? Ne penězi a ne dárky. Sami víte, že někdy hrst oříšků nebo kytička z lučních květů udělá větší radost než mnohatisícové dary. Ne řečmi. Protože často jsou jen prázdné. Činy. Tím, že vyjádříte opravdový zájem o toho druhého. Že se zeptáte, jak se má nebo jak mu je? Že mu řeknete, jak moc vám chybí. Že ho pevně obejmete, až se uvidíte. Tak, aby cítil tlukot vašeho srdce i bezpečí, jaké mu vaše náruč dává. Tím, že ho políbíte do vlasů a dáte pocítit, že on/ona je pro vás jediný/jediná. Že mu dáte najevo, že jste tady pro něj už napořád, ať se děje cokoli. A že stojíte při jeho boku. Že jej nebudete chtít měnit, ale bezpodmínečně přijímáte takového, jaký je, s jeho radostmi i bolestmi, vztekem i touhou, s jeho sny i minulostí. A také tím, že v tuhle chvíli jste s ním. V maximální blízkosti a souznění. Tady a teď.

Krásného Valentýna!