.... Žít svůj sen ....

MUDr. Yvona Kotroušová
lékařka, mentorka a koučka​
certifikovaná koučka a mentorka PURE MIND

pravo na stesti
Yvona Kotroušová

Yvona Kotroušová

Právo na štestí

V blogu Na odstrkovanou jsem psala o tom, že bychom měli být sami sobě zdrojem štěstí. Že není správné naše vlastní štěstí požadovat po druhých a spoléhat se na ně. Je krásné, když tomu tak je, ale hlavním zdrojem jsme my. Vstupujeme li do partnerství, naplněni láskou očekáváme, že zmizí dvě slůvka JÁ a nastane jedno krásné MY. Spolu usínáme a probouzíme se, milujeme se a mazlíme, spolu obědváme a smějeme se vtipným historkám, nebo pláčeme nad dojemným filmem. Vyprávíme si a sdílíme naše pracovní dny a plánujeme aktivity na víkend. To je sladká zamilovanost. Neumíme si představit, že by to mělo být jinak.

Ale přijdou děti, starosti, nové povinnosti. Také stárneme a vyvíjejí se naše názory i představy. Možná i odlišně od představ partnera. Nebo se naše cesty rozejdou a my potkáme někoho jiného, s jeho ucelenými názory, které ale nemusejí být v souladu s těmi našimi. Můžeme se pokusit, a také to tak děláme, o kompromis. Přizpůsobit se jeden druhému, vyjít si vstříc. O tom je zralé partnerství.

Ale – co když my ještě chceme růst, rozvíjet se, zkoušet nové věci, posouvat hranice svých možností, cestovat, chceme ještě zažívat opojnou radost z rozepjatých křídel, ale náš partner to má jinak? A spokojí se s klidem a pohodlím domova? A nebo začne dělat něco, co nás bytostně vytáčí a nejsme schopni to unést? Nebo se stane tragická událost, která zamává našimi životy? Máme pak právo na štěstí? Na to svoje štěstí? A nebo se máme obětovat tomu druhému, rezignovat na své sny a plány, a zůstat s ním?

Začnu od té druhé možnosti – ta se stávala zejména v dřívějších dobách, a častěji u žen. Vzdaly se svých ambicí, mnohdy i svého povolání a zůstaly doma. Někdy se to děje i nyní a pokud žena dokáže přijmout její nový úkol, najde si v něm to hezké, a nesmutní po jejích předchozích snech, proč ne? Obávám se však, že u většiny takových žen bude v čase narůstat pocit hořkosti ze sebeobětování se, možná i skrytá zloba a vztek z vynucené role, i lítost nad sebou samotnou. A následkem toho může dojít k rozepřím ve vztahu a více či méně skrývané nenávisti k partnerovi i k sobě.

A ta první možnost? Mít právo na svoje štěstí? Za tu bych se přimlouvala. Protože v dobře fungujícím vztahu může být obohacením pro oba, kdy ten aktivnější partner přináší zprostředkovaně nové vjemy a zážitky i tomu pasivnějšímu partnerovi a oba se mohou vzájemně podporovat v jejich radostech. Klasikou může být trávení dovolené či lépe její části odděleně. Žena, která miluje moře a slunce, pojede na týden s kamarádkou k moři, zatímco její muž si udělá radost pobytem v horách s kamarády, cykloturistikou, motorkami nebo třeba lovem ryb. Jen musíme najít tu správnou míru. Protože jakýkoli vztah žije a dýchá, když mu dáme důvod k tomu, aby rostl a vyvíjel se. A oba dva se na tom aktivně podílíme. Tak jako všude, i ve vztahu by měla platit rovnováha. A ta se uplatňuje i v situacích, kdy jeden ve vztahu dává více. O to méně pak obvykle dostane zpět.

Pokud však zůstane jen jeden tahounem, a bude na sobě i na vztahu pracovat, zatímco ten druhý zůstane pasivním, za čas jej takto jednostranně vydávaná energie může přestat naplňovat a  může hledat jeho štěstí jinde.

To je však život.

A nám nezbyde nic jiného, než jej přijmout.

Foto: pixabay.com, unsplash.com

Nenechte si ujít žádný příspěvek

Zadejte svůj e-mail a nic vám neuteče

Sdílet

Share on facebook

Napsat komentář