Koučové nepláčou. To jsem někde slyšela. Ale nevěřte tomu. Máme stejné emoce a vnímání jako vy. Já brečím docela často. Naposledy nedávno, když nečekaně zemřel velmi mladý pacient. Mám totiž tu výhodu i nevýhodu, že jsem k tomu i lékař. Nebo spíš – hlavně lékař. Vím, že pláč umí být očistný či katarzní, a že je zcela v pořádku. Nicméně – v poslední době těch příčin k němu je až moc …

Když se vám nevede léčba u pacienta. Když nad ním jiní zlomí hůl. Nebo když on sám prožívá velké trápení, s kterým mu nedokážete pomoci.

Když trpí zvíře.

Když se snažíte ochránit lidi před novou zákeřnou nemocí, jste součástí systému, který o ně pečuje, snažíte se je neustále edukovat a oni – mnozí – vůbec nechápou, nerozumí či nechtějí rozumět vašim radám.

Když vám na službě odchází pod rukama těžce dušní pacienti a o pár metrů dál na náměstí se demonstruje za …??

Když zaniknou přátelství, léta trvající, na které jste ještě donedávna sázeli, že vytrvají.

Když se změní chování a jednání přátel a známých do té míry, že je nepoznáváte a je vám samotným z nich úzko.

Když lidé píšou stížnosti na jiné lidi  s cílem je poškodit či zničit.

Když vám dávají najevo otevřeně nenávist, a vy nechápete proč?

Když vás někdo zradí.

Když jste k smrti unavení, a přesto víte, že další ráno zase musíte vstát a jít pracovat, protože není nikdo, kdo by to udělal za vás.

Když naopak vidíte blízké, kteří by rádi pracovali, ale díky soudobým opatřením nesmějí, a oni začínají trpět finančně.

Když se obáváte o jejich osudy a zdraví, hlavně to psychické, právě z tohoto důvodu.

Když neumíte (protože nemáte šanci) ovlivnit  dění ve společnosti, které zdánlivě odděluje od sebe a staví barikády mezi těmi, co se snaží hájit zdraví, a mezi těmi, co se snaží hájit skutečný život.

Když jste byli vychováni jako dobrý člověk a občan, s touhou žít pro druhé, dělat je šťastnými a pomáhat jim, a chtít také i kousek štěstí pro sebe …. a ono se nedaří ….

Když chcete žít v právním státě, respektujícím morální hodnoty, svobodu a práva každého z nás, vyznávajícím demokracii, ale bandy (doplňte si vulgární slova dle libosti) …. nahoře i dole tyto hodnoty soustavně pošlapávají jejich vlastním chováním, politikařením, tlučhubstvím, hrubostí, arogancí, vyznáváním práva silnějšího a nerespektováním ničeho, ani zdraví a životů těch druhých.

Když zloděj křičí: “Chyťte zloděje.”

A když mají neřádi plnou .… demokracie, přestože sami porušují pravidla, třeba před jejich malými dětmi, a považují za hrdinství to, že zcela idiotsky nerespektují základní lidskou slušnost.

To pak máte pocit, že nic nemá cenu. Že zemi zahalil zmar. A že všechno to, co jste kdy udělali, v co jste věřili a jaký kus cesty jste ušli, nemá naprosto smysl. Rozpadá se všechno kolem vás. Celý svět. I lidé v něm. Nevíte komu věřit, komu již ne, s kým se bavit a s kým již ne, zda má vůbec smysl něco dodržovat, o něco se snažit. K tomu všemu totální chaos kolem vás. Informace se mění rychlostí blesku a získáváte je pouze z protichůdných novinářských článků, zatímco zoufale čekáte na vyjádření či pokyny odpovědných míst. Které však mlčí… Frustrace.

Možná propadnete skepsi. Možná ještě hlouběji do deprese. A jste rozbití tak, že netušíte, jak vaše kousíčky najdete a poskládáte zpět. Máte pocit, že jste zůstali sami. Na všechno. A svět, ta nepřátelská temnota, je všude kolem vás a může na vás útočit. Jak se jí ubráníte? Jak se jí postavíte? Když ti, o kterých jste ještě včera byli přesvědčeni, že vás vlastními těly ochrání, zmizeli neznámo kam? Či se postavili na stranu protivníka?

V ten moment přichází jedna jediná bytost, která vás ochrání. Která vám pomůže a dostane z této patálie. Která vám rozumí a má už tolik zkušeností, že vás vyvede, možná s pár šrámy, ven z temnoty. A vy jí znáte. Dokonce moc dobře. Jste to vy sami. Jen vy. Nikdo jiný to totiž za vás neudělá.

Ano, vím. Máte všeho po krk. Jste zoufalí a bolaví. A máte strach. A najde se jedna bláznivá ženská, která tvrdí, že se máte zachránit sami. A že na to máte. Jak se máte postavit v plném lesku a síle proti celému světu? Pozor! Tohle nikdo po vás nechce. Opravdu ne. Vy přece nemusíte a ani nemůžete stát v plné zbroji, nádherní a krásní, když ještě před chvílí jste leželi rozbití v prachu cesty a pomyslně krváceli z mnoha ran. Nemusíte vstát. Stačí si v první fázi kleknout, a klidně se opřete o vaše ruce. A jenom dýchejte. A zvedněte váš zrak k nebi. Na kterém bude zářit slunce, vždycky pro vás. A bude tam každé ráno, aby vás posílilo a pohladilo do vlasů. Třeba pochopíte, že nemusíte bojovat, dokud se sami neuzdravíte. Že bohatě stačí situaci přijmout a splývat s ní. A v klidu přemýšlet, co s ní udělám dál, až se více vzchopím a dostanu sílu? Že nemusíte, a pravděpodobně vůbec nemáte, zachraňovat celý svět. Protože ten jediný, koho máte zachránit, jste vy sami. Ano, opravdu. Zachránit sebe. Jak??

Tím, že se budete mít rádi. Tím, že si sami sebe budete vážit za všechno to, co jste dokázali a prožili. A tím, že navzdory všemu, navzdory nepříznivé situaci a temnotě kolem vás jste si dokázali uchovat vaše otevřené srdce, naplněné láskou. Vaše hodnoty, které vštěpujete dětem. Tím, že jste zůstali těmi, kým jste byli. A že jste přes bolest a zmar dozráli do ještě čistější a láskyplnější podoby. Tím, v co věříte, co máte v srdci a jak se chováte, se vaše bytost rozzáří světlem. Neuvidí ho celý svět. Ale uvidí jej vaši blízcí a lidé kolem vás. A bude je hřát a ukazovat jim směr. A poradí, co mají dělat. Možná to světlo někoho obejme a políbí. Možná to světlo někomu nezištně pomůže s tím, co on sám neumí, třeba opravit starý zámek .… cokoli .… Možná to světlo někomu dodá naději. A možná i lásku. Je úplně jedno, že nedosáhne na všechny, bohatě stačí lidem kolem vás. Oni jej uvidí a půjdou za ním.

A víte, co je na tom krásné? Čím víc to světlo budete používat, čím víc jej budete dávat kolem sebe, tím bude samo sílit a bude se vám i vracet. A až potkáte někoho, kdo září stejně jako vy, poznáte se a  budete mít motýlky v břiše. A jestli těch bytostí bude víc, jejich světla se spojí v přenádhernou záři.

Která prozáří temnotu.…

Stačí chtít.