K tomuto neveselému blogu mě inspirovaly nedávné události. Budu psát o třech poměrně typických českých vlastnostech, které ale k chlubení moc nejsou. O zlobě, závisti a zášti. I historickým vlivem komunistů, způsobu vládnutí nynějších mocných, ale – přiznejme si – vrozené či získané malosti a švejkovství mnoha obyvatel naší země
Když jsem byla malá holčička, myslela jsem si, že štěstí přijde do mého života jako něco velkého. Velká událost, která se stane. Zastaví se svět, budou zvonit zvony, Slunce políbí Zemi … Třeba jako vystudování školy, promoce, svatba, narození dítěte … Že život se bude dělit na před a po.
Spíš než o koučink šlo o setkání s kamarádkou v oblíbené kavárně s výhledem na zapadající slunce nad věží píseckého kostela. Přiběhla na poslední chvíli udýchaná, v rukou tašky naplněné nákupem a v hlavě seznam povinností, které je ještě třeba do večera splnit. Starostí o děti a domácí zvířata počínaje přes večeři
Ivana Jirmářová A pak se jednoho dne objeví někdo, vedle koho už zmizí hranice, kde končí a začíná “druhý”. Někdo, kdo vše to, co jsi považovala za vrchol hloubky a intimity, bude s každým dnem znovu a znovu bořit, aby Ti ukázal, že to jde ještě hlouběji. Někdo, vedle koho
Traduje se jeden příběh .… Malý chlapec miloval motýly. Vydržel se na ně dívat celé hodiny a opájel se jejich krásou, ladností a křehkostí. Toužil jim být nablízku a vždy se radoval, když se v jeho okolí objevil motýl jinak vybarvený než ostatní. Vymýšlel jim jména i příběhy. Jednoho dne našel
Jsou lidé, kterých je všude plno. O kterých víte, že jsou. A možná byste ani tak někdy vědět nechtěli. Jsou lidé, které máte nablízku. Přestože nejsou tolik vidět, už vůbec ne slyšet, s nimiž nepotřebujete mít kontakt neustále, protože vy víte. A oni také. Víte to, že jsou. Víte to, že
To, co nikdy milující pejskaři psu neudělají. Ale jsou schopni (a nejen pejskaři) to vědomě i nevědomě dělat lidem. Těm nejbližším. Co to je, co by se dělat nemělo?? Syndrom napadeného psa (SAD, Syndrome of Attached Dog). Pes nade vše miluje svého pána, udělá po něj cokoli a bezmezně mu
Výchovu potomků mých přátel se snažím nikterak nekomentovat. Nedělá se to, je to nevděčné z obou stran, nenáleží mi to a je to pouze jejich věc. Pokud se mě však přímo zeptají, podělím se s nimi o mé zkušenosti. Upozorňuji předem, že ve věcech výchovy jsem zarputilý staromilec. Rodič je
“Ty bláho, to je strašný!” stěžuje si kamarádka. “On doma nic neudělá, nepomůže, je línej, ani na kolo se mnou nejde. A víš co? Už mi nebaví se ho prosit, kašlu na něj, půjdu sama s kamarády,” lamentuje. Tyhle a podobné nářky od kamarádek či klientek v koučovně slýchám poměrně často.
Klientka sedí proti mně v koučovně a pláče. “To se nemělo stát,” říká. “Udělala jsem chybu.” Popisuje situaci, jaká vznikla u ní doma. “Kdyby se staly věci jinak, mohla jsem být šťastná,” vzdychne si. Rozporuji to. Co když nemohla? Co když i chybná rozhodnutí, která učiníme, či věci, které na