Spíš než o koučink šlo o setkání s kamarádkou v oblíbené kavárně s výhledem na zapadající slunce nad věží píseckého kostela. Přiběhla na poslední chvíli udýchaná, v rukou tašky naplněné nákupem a v hlavě seznam povinností, které je ještě třeba do večera splnit. Starostí o děti a domácí zvířata počínaje přes večeři až po tom že si už dlouho slibuje začíst se do vytoužené knihy, kterou dostala loni k Vánocům. A stále na ní nezbyl čas.
Známe to všichni. Vytíženi v práci, doma, s nedostatkem času na sebe a své koníčky. I tak jsme byly obě vděčné za krátké setkání. Povídaly jsme si i o tom, jak žijeme a co nás trápí, a řeč se stočila i na společné přátele.
“A co Zuzka?” ptám se. “Dlouho jsme jí neviděla.” Kamarádce potemněly oči. Zrak stočila na šálek s nedopitou kávou (to dá rozum – když povídáte, nemůžete jíst ani pít) a upjatě jej svírala v dlaních.
“Nevím” odtušila. “Nebavíme se.”
” Jak nevíš? Jak nebavíte?” vyhrkla jsem.” Vždyť jste byly nelepší kámošky” nechápu. Měla na řasách slzy. “Víš, ona mi nedávno vyčetla, že jsem sobec. Že jsem mrcha, že myslím jen na sebe” řekla tiše.
“Co se stalo?”
“Znáš jí … pořád problémy s muži. Žádný není dost dobrý, žádný jí není dost dobrý. Zamiluje se, všechno je skvělý, pak se něco PO … a pak si na něj stěžuje. Na toho prvního i na toho posledního. Furt. To byly dennodenně telefonáty o tom, jaká je chudinka, jak jí všichni ubližujou, jak má strašný život, jak trpí a neví, co má dělat … jak je všechno složité … však víš. A já na to už neměla. Ani to řešit, protože nikdy nedala na mou radu, ani na to jí poslouchat. A tak jsem jí teď přestala brát telefony, a ona mi vyčetla, že jsem sobecká mrcha.”
Chvíli jsme mlčely. A pak jsem jí řekla, co si myslím. Že pro kamarádku toho udělala mnohem víc, než musela, ale i víc, než měla. Že zdaleka nebyla její povinnost být kamarádce neustále na blízku a ve dne i v noci poslouchat její nekončící litanie. Že není a nebyla odpovědná za to, jak se kamarádce daří a že jí nevycházejí vztahy. Že nebyla její povinnost jí zachraňovat a pokud že se kamarádka chová takhle, a vyčítá, jde o otevřenou manipulaci. Že vždy bychom měly/i dát na svůj pocit a poslechnout jej, zejména pokud se nám do něčeho nechce. Že my samy/i bychom měly/i být pro sebe na prvním místě a starat se o to, abychom byly/u spokojené/í a šťastné/í. Že musíme pěstovat svoje vnitřní já, krmit ho láskou i sebeláskou a musíme si nastavit své osobní hranice.
Ano, bývá to těžké. Ale i od toho jsou koučové, kteří vám rádi pomohou. A jak to máte vy?