K tomuto neveselému blogu mě inspirovaly nedávné události. Budu psát o třech poměrně typických českých vlastnostech, které ale k chlubení moc nejsou. O zlobě, závisti a zášti.

I historickým vlivem komunistů, způsobu vládnutí nynějších mocných, ale – přiznejme si – vrozené či získané malosti a švejkovství mnoha obyvatel naší země jsme se naučili (či byli vychováni) holdovat průměrnosti, nadávání na poměry, věčnému stěžování a házení odpovědnosti na druhé, nízké sebedůvěře, absenci pokory a zdravé sebereflexe, ale i neúctě k jiným. Nevážíme si sami sebe, jak si můžeme vážit druhých? Vidím to bohužel napříč mou profesí, jinými povoláními, ale i různými zájmovými uskupeními. A u všech generací.

Společným jmenovatelem je potlačovaná zloba (na vlastní malost, neschopnost se prosadit, vybočit z řady, i na domnělou bezmoc), zášť ke všem úspěšnějším, než jsem já, a závist, proč oni mají víc (něco jiného, lepšího, hezčího … dosaďte si sami), než mám já. Protože já to chci taky.

V západních vyspělých civilizacích (kam bychom rádi patřili) bývá zvykem, že druhému přejeme úspěch, obdivujeme jej za to, že něco dokázal, vzhlížíme k němu a s pokorou se od něj učíme, abychom se mu vlastní pílí a poctivou prací mohli v čase přiblížit. Radujeme se z jeho pokroku. Ne tak v Česku. Úspěch druhého je pro mnohé z nás jako mávnutí rudé mulety před nozdrami býka. Okamžitě se stavíme do opozice, pohrdáme úspěšnými, pochybujeme veřejně a nahlas o poctivosti jeho úsilí, za jeho zády jej pomlouváme a děláme všechno možné, aby se mu nedařilo a mohli jsme jej poškodit. S radostí mu házíme klacky pod nohy a jakmile můžeme, ještě mu je podtrhneme. V zaměstnání, ve škole, mezi “přáteli”, i v zájmových činnostech. V zájmových činnostech, kam si všichni jdeme prioritně odpočinout právě od těchto nešvarů a věnovat se milované zálibě.

Jak naivní je nováček, který slepě očekává a věří, že všem jde o profit zájmového cíle, že zkušenější poradí s ochotou těm začínajícím, že se dočká pomoci, protože je mezi přáteli, a právě proto, když je spojuje společná vášeň a láska k milované zálibě, budou všichni jednat fér. Svatá prostoto! Až v čase sám vidí a pocítí mnohdy na vlastní kůži, co dokáží jeho soukmenovci dělat. A to nedej Bůh, aby většinovými členy zájmového  sdružení byly majoritně ženy! Ty jsou schopny nenávisti a intrik až za hrob.

Platí úměra, že čím výjimečnější jsme, tím máme víc nepřátel – otevřených i těch skrytých, od nichž můžeme čekat vše, včetně ran do zad. Kdo by ale byli tito lidé bez svých přisluhovačů, přitakávačů či bázlivých jedinců, kteří pouze a jen díky vlastní slabosti či sledování vlastního profitu, a to opakovaně, vám na pomoc nejdou. Zdá se, že tato situace nemá řešení. Že jedinec nemá šanci, neboť doufat ve všeobecnou nápravu je pošetilé.

Mýlíte se. Má! Protože čím se živí tito jedinci lačnící po vašich slzách? Vašimi emocemi – bolestí, smutkem, osamocením, strachem, žalem, a i tím, že se vzdáte. Díky tomu poznají, že vás zasáhli.

Víte co? Vraťte jim tuto nízkou energii jako bumerang – nepřijměte ji, ale poproste Vyšší Dobro, Boha o to, aby jí vrátili tomu, kdo ji vyslal. Spravedlnost, Karma chcete li, existuje. Věřte jí. Nemusí být hned, ale bude. V pravý čas. Zkuste si promyslet, zda se opravdu musíte pohybovat v těchto nízkých energiích? Zda to máte zapotřebí? A zda vás to neušpiní?

Radujte se, užívejte života a jednejte s druhými tak, jak chcete, aby oni jednali s vámi 🙂

Věnováno L.V. a V.F.