.... Žít svůj sen ....

MUDr. Yvona Kotroušová
lékařka, mentorka a koučka​
certifikovaná koučka a mentorka PURE MIND

motyli-kridla
Yvona Kotroušová

Yvona Kotroušová

Motýlí křídla

Traduje se jeden příběh .…

Malý chlapec miloval motýly. Vydržel se na ně dívat celé hodiny a opájel se jejich krásou, ladností a křehkostí. Toužil jim být nablízku a vždy se radoval, když se v jeho okolí objevil motýl jinak vybarvený než ostatní. Vymýšlel jim jména i příběhy. Jednoho dne našel housenku motýla, z níž se pomalu klubalo motýlí křídlo. Byl už večer a on se bál, že by housenka nemusela přečkat noc. Proto jí vzal domů do tepla a těšil se, jak nádherný motýl se z ní narodí. A nemohl se dočkat.

Proto, když ráno zjistil, že na svět přichází i část druhého motýlího křídla, roztrhl housenku a pomohl motýlu dostat se ven. Když oschl, kochal se jeho duhově vybarvenými křídly. Motýl je rozepjal k letu, ale nevznesl se .… Poprvé, podruhé … nikdy. Zjevně se mu nedařilo dobře, svinul se do klubíčka a k velké bolesti chlapce uhynul.

“Proč?” Ptal se chlapec v slzách. “Nebyl připraven” odpověděla mu jeho maminka.

“Ale já jsem mu chtěl pomoci” naříkal chlapec.

S lidskou duší je to někdy stejné. Stoupá k větší moudrosti a pochopení, a když vidí bezpráví či neštěstí druhých, touží jim pomoci. Zejména pak, pokud jde o její nejbližší. Jedním z jejích nejbolestnějších úkolů na cestě, kterou si musí projít, je přijmutí faktu, že jsou situace, kdy je naše pomoc (a to včetně čistého záměru pomoci z lásky k bližnímu) nejen nevhodná, ale dokonce škodlivá. Ať jde o kohokoli, třeba i o ty, které milujete.

Každý z nás totiž máme určenu cestu, po níž jdeme, i rychlost, s jakou zrajeme. Ty cesty, i rychlosti zrání, však nejsou stejné. Právě proto dal Osud každému z nás do vínku jiné zkoušky, ale i potěšení, s kterými se máme setkat. A kterými si máme projít. Ani sebelepší záměr naší duše nás neopravňuje k tomu, abychom se snažili silou a tlakem změnit situaci toho druhého, a převést ho bez újmy do lepšího života. Upřímně do lepšího života námi viděného.

Nedochází nám totiž, že i těžký úděl člověka, nebo spíše právě ten, napomáhá rychlému dozrání lidské bytosti, k nabytí znalostí a zkušeností, a k získání větší pokory a bezpodmínečného přijetí.

Pokud daného člověka před touto cestou zdánlivě uchráníme, bude mít sice krátkodobě možná snazší život, ale vzápětí jej potká zkouška, na kterou nebude připraven. Osud nám totiž vždy nachystá jen to, co jsme schopni zvládnout a z čeho se poučit.

Jak takovou situaci poznáme? Třeba tak, že se nám opakovaně nedaří pomoci druhému. Že i přes naše nezměrné úsilí neustále dělá chyby a nevede se mu dobře, že jej stíhají jedny trable za druhými. A nebo i tak, že naši nezištně míněnou pomoc nejenže nepřijme, ale ani nepochopí a může nás nařknout třeba z vměšování se do jeho záležitostí.

Že to bolí? … A jak. Že ještě víc bolí dívat se na milovaného člověka, jak trpí a dělá chyby? … Vím. Zažila jsem to. Přijměme prosím pokorně, že nemáme právo žít a rozhodovat životy druhých. Můžeme vidět chyby v jejich životě, můžeme se je pokusit odstranit, ale co když ten dotyčný sám se bojí pohlédnout pravdě do tváře, bojí si přiznat, že jeho dosavadní život stojí za houby a že on s ním neumí naložit, bojí se toho, že neví, co má dělat, a zatím ještě není připraven na změnu? Nebo třeba nechce? V takovém případě mu naší snahou působíme velkou bolest. Zabíjíme láskou.

Neříkám, abyste nepomáhali druhým s jejich trápením, právě naopak, ale jedině tehdy, pokud to oni sami budou chtít. Třeba tak, že si o vaší pomoc řeknou. Zkuste tedy naučit svou duši pokorně přijmout stav věcí, a počkat. Příští dny většinou přinesou to správné řešení.

Foto: pixabay.com, unsplash.com

Nenechte si ujít žádný příspěvek

Zadejte svůj e-mail a nic vám neuteče

Sdílet

Share on facebook

Napsat komentář