.... Žít svůj sen ....

Nevím proč, ale od rána myslím na vlky obkružující v horách stádo ovcí. Normálně vlky miluju a uctívám za jejich vyspělou inteligenci a vysoké sociální cítění a chování, ale tentokrát mně nahánějí strach. V tom příběhu, představě chcete li, skupinka vlků čím dál těsněji svírá stádo oveček, obkružuje jej a

Je to už pár dní, drazí přátelé, co jsem se vrátila ze slunné dovolené a ještě dalších pár dní ve slunění pokračovala i doma (s obrovským nadšením, protože kdo mě zná, ví, že teplo, moře a slunce miluju). Bylo to fantastické včetně (na mě) občasného líného (rozuměj pozdního) vstávání, obědů

Když se náš život houpe a otáčí o sto osmdesát stupňů, potřebujeme mít alespoň v něčem či někom oporu. Jistotu. Potřebujeme přijetí a řád. Vědomí, že je všechno v pořádku, že to tak má být a že zase bude dobře. Pak nám otrne, věci se opět dají do příznivého pohybu

Nikdo z nás si nepřeje, aby se musel rozhodovat pod tlakem, a ke všemu měl na výběr z možností, které nejsou ani za mák dobré. Určitě jste to zažili také. Zatnete zuby, zavřete oči a modlíte se, abyste ze dvou zel zvolili to menší. Občas nám však život připraví překvapení.

Je to tady zase! Kdo z koho! Hádky, výčitky, nepohoda, křik, pláč a stres. Jako bychom neměli společnou řeč. On se tváří, jako by jí vůbec nerozuměl. Ona je uražená. A přitom oba v hloubi duše touží po přijetí, pochopení a lásce a dobře vědí, že mají toho druhého moc

Ve spoluautorství s Máriou Bulkovou, terapeutkou  – www.eldhwen.sk V jednom z posledních blogů jsem psala o lidech, kteří mají FLOW. Vášeň pro život, pro to, co dělají, jak myslí, jak vystupují, a jak samotný život žijí. Jsou – podle mého názoru – obdivuhodní a následováníhodní, často se však potýkají s

Řeknu to na rovinu. Dovolená není jen radost, ale i životní nutnost. Doslova. Vysadit na čtrnáct dnů (opravdu ne méně), ideálně odjet někam do neznáma, mimo domov, a klidně k jihočeskému rybníku. Ale tam, kde to neznáte, kde vás obklopí jiné prostředí a vy budete muset dělat činnosti zcela jiné

Věnováno Alici (a nejen jí). Hořím! Tento emotivní název jsem si vypůjčila od úžasné @SimonaBagárová @mila.je, a moc děkuju! Neexistuje totiž stručnější, jasnější a naléhavější slovo pro tu sílu, která – věřím, že ve všech lidech – je, a někteří (jako Alice) jí dovolili, aby se naplno projevila. Ne, nebojte

V jednom z posledních blogů jsem psala o tom, že ne vždy a ne vše se musí v životě dařit. Naopak – že se často setkáváme (osobně nebo přeneseně u blízkých či známých) s těžkostmi, které bohužel občas přecházejí do bolesti a utrpení, a někteří z postižených pak přejímají roli

Žijeme ve spěchu. Neustále se za něčím ženeme, hojně podporování konzumním typem společnosti. Mít, chtít, hned, víc, a ať je to vidět. Říkám tomu instantní Benátky. Proč Benátky? Většina z vás tam byla. Dechberoucí město na laguně, které nelze nemilovat. Hluboce se vrylo do mého srdce a moc ráda se

Čas od času se potkáte s někým, komu se nedaří. A to je velmi jemně řečeno. Nedej Bože jste to vy a nebo vaši blízcí. Těm lidem se lepí smůla na paty, osud pro ně chystá mnohé těžké zkoušky a sotva se vyhrabají z jedné, už na ně čeká další.

“A jak víš, že to dopadne dobře?” zeptala se mi plačící kamarádka, která prožívá v těchto dnech velké trápení. “Nevím” řekla jsme po pravdě. “Ale věřím tomu, že to dopadne dobře. Vždycky to tak bylo.” Věřím Bohu… pomyslela jsem si. Ale ona na něj nevěří… možná zatím … “Jsem strašně