Když se náš život houpe a otáčí o sto osmdesát stupňů, potřebujeme mít alespoň v něčem či někom oporu. Jistotu. Potřebujeme přijetí a řád. Vědomí, že je všechno v pořádku, že to tak má být a že zase bude dobře. Pak nám otrne, věci se opět dají do příznivého pohybu a my toužíme opět opustit zaběhnutý řád a zkusit něco jinak. Málo. A nebo i hodně.

A přitom se vracíme domů, do našeho bezpečí, tak nějak samozřejmě. Jakože to tak má být. A proč by vlastně být nemělo, ne ? Tak za co děkovat? Za co být vděční? Je přece normální, že máme kde bydlet, co jíst, že máme práci, partnera, děti, že se alespoň jedenkrát ročně podíváme na dovolenou a že máme přátele, kteří kus našeho života sdílí s námi. Že žít je samozřejmé. Dýchat je samozřejmé. Být je samozřejmé.

Zklamu vás. Není. Své o tom vědí nemocní lidé. Ti, kteří ztratili někoho blízkého … Ti, kteří přežili válku. Nehodu. Ti, kteří se stali aktéry jedné z mnoha přírodních katastrof třeba z poslední doby, kdy se báli o život svůj i jejich blízkých …

Jakoby se poslední dobou zdálo, že svět, ale i příroda, nás lidí začínají mít dost. A vracejí nám naše nepěkné chování zpět. A u někoho se tak děje i ve vztazích … to, co bývalo samozřejmé, už tak není, a mění se mnohá partnerství.

Možná jste se i vy sami někdy cítili jako kus věci, která patří do života toho druhého a která si od něj nezaslouží kousku pozornosti. A přitom sami dobře víte, jak důležité je vnímat partnera, umět mu poděkovat i za drobnost, kterou každý den pro vás udělá, bavit se s ním o vašich plánech do budoucna, nechat si od něj pomoci, když to potřebujete, a na oplátku nezištně nabídnout pomoc vaší, dávat mu najevo vaše city a být otevřeni jeho citům a lásce.

Ano, tohle vše není samozřejmost. Nikdy nebyla. Jen my jako bychom zapomněli zastavit se, nadýchnout a podívat se okouzlenýma očima na partnera i svět kolem nás. Jako bychom zapomněli vážit si všeho, co máme, být za to vděčni, s pokorou a láskou to chránit a snažit se uchovat pro pro příští generace.

Tak prosím se občas, když se vám zdá, že svět vám leží u nohou (a já vám to moc přeju ) , zastavte a poděkujte … Ono to tak opravdu být nemusí. 

Opatrujte se. Vaše yv