Je to už pár dní, drazí přátelé, co jsem se vrátila ze slunné dovolené a ještě dalších pár dní ve slunění pokračovala i doma (s obrovským nadšením, protože kdo mě zná, ví, že teplo, moře a slunce miluju). Bylo to fantastické včetně (na mě) občasného líného (rozuměj pozdního) vstávání, obědů v oblíbené restauraci a povídání do večera pod hvězdami…

Tedy až na to, že mě tlačilo vědomí, že vám všem dlužím blog. Blogy. Ale něco ve mně říkalo, že tentokrát ne. Že opravdu dovolená je od slova DOVOLIT SI, v mém případě téměř nicnedělání. A tak se blog rodí právě teď. Snad pochopíte… 🙂

Dovolila jsem si prožít a uvědomit si fakt, že mně (ani vám) nic neuteče. Že se někdy vyplatí počkat, až bude vhodná doba – na cokoli (na psaní textů, na změny, na naše přání). Obvykle jsem v minulosti za takové nicnedělání prožívala sžíravý pocit viny. Že bych měla. A nekonám. Že jsem líná – minimálně v očích těch, co mě znají a očekávají moji pracovitost. Že věci odsouvám. Že si dávám na čas s odpověďmi. A víte co? ANO. A s radostí 🙂 Za těch 14 dnů dovolené 🙂 Cožpak se stal smrtelný hřích?? …

Tak vidíte! A povím vám, že jsem si úžasně odpočinula. Fyzicky, emočně i mentálně. Trochu jsem řešila, co bude, až nastoupím do práce. Protože – známe to asi všichni – po prvních dvou hodinách v zaměstnání po dovolené se cítíte tak vyčerpaní, jako byste ani žádnou dovolenou neměli. A tohle jsem nechtěla.

Každý to máme jinak, ale – v rámci možností – opravdu musíte vyřešit všechny maily IHNED?? Opravdu musíte vzít všechny telefony IHNED? A opravdu musíte skákat do pracovních úkolů naráz a všechny přerývavě řešit?? Nestálo by za to popřemýšlet a stanovit si PRIORITY? Ty Vaše? Co opravdu hoří? Kde je důležitost? A co počká nebo přirozeně dozraje? A najděte si i tu nejdůležitější prioritu – ano, tu Vaší, Prázdninovou. Znáte jí.

Je o tom DOVOLIT si mít chvilku času pro sebe – třeba se  jít projít, na chvíli zaběhat či zasportovat, jít o dvě hodiny spát dříve, pokud se vám chce, a nebo se jen tak posadit, zavřít oči, a snít. O dovolené. Té příští 🙂