Ve spoluautorství s Máriou Bulkovou, terapeutkou  – www.eldhwen.sk

V jednom z posledních blogů jsem psala o lidech, kteří mají FLOW. Vášeň pro život, pro to, co dělají, jak myslí, jak vystupují, a jak samotný život žijí. Jsou – podle mého názoru – obdivuhodní a následováníhodní, často se však potýkají s pravým opakem …

Proč? Protože jim jejich okolí nerozumí, nebo se bojí rozumět. Porozumění jim totiž znamená přijmout sám sebe ve své nedokonalosti, v tom, co dělám jinak, co neumím, čeho se bojím. Pojmenovat své slabiny. Přiznat si je. A ideálně s nimi začít něco dělat. Tak, aby nebyly slabinami.

Pokud to člověk neudělá, pokud do všeho, co dělá a jak žije, nezapojí jeho srdce, jeho opravdové Já, které máme všichni bez rozdílu v sobě, a které nám říká, co doopravdy chceme a po čem toužíme, stane se pak život, práce a veškeré aktivity tohoto člověka hrou na JAKO.

Budu JAKO šťastná, vezmu si JAKO super partnera, budeme mít JAKO spokojenou rodinu, budu mít práci, která mě bude JAKO bavit, budu mít zájmy, které mě budou JAKO naplňovat … ale vše tak nějak … instantně. JAKO.

Takový instagramový účet žijící v reálném světě. Očekává se ode mě, že se budu tvářit tak a tak – a proto to dělám. Očekává se ode mě, že budu pracovat na té a té pozici – a proto to dělám. Očekává se ode mě, že se tam budu chovat tak a tak – a proto to dělám. Očekává se ode mě, že mě to bude naplňovat – a proto to dělám.

V realitě, v hloubi své duše, před kterou neutečeme, neschováme se jí, však budu nespokojená a nešťastná. Záhy poznám, že všechny nákupy světa, peníze, hlasitá hudba, zábava, dopřát si a mít ještě víc, ještě dál, ještě hlouběji, ještě intenzivněji, a ideálně sdílené na sociálních sítích, jen ať je to vidět, tohle všechno … že mi nestačí. Že jsem nespokojená.

Čím víc budu puzena hledat to, co mi chybí, štěstí chcete li, tím víc to budu hledat. Nejdříve vně sebe – do té doby, až zjistím, že ať dělám co chci, vně sebe štěstí nedostanu.

Teprve až se zklidním, zvolním, přijmu sebe samu, přijmu Boží vůli a odhodlám se podívat do sebe uvnitř, co doopravdy chci? po čem doopravdy toužím? … a následně si to dovolím provést, mohu dojít do vědomého ticha rovnováhy a bezpodmínečného přijetí, kde mně bude dobře.

Kde mohu být v Lásce, sama se sebou, k světu, k druhým, a kde jí (Lásku) mohu nezištně rozdávat dál.

Pokud se však k tomuto kroku lidé neodhodlají, pokud se nerozhodnou přejít do VĚDOMÉHO života prožitého naplno, stanou se z nich prázdné obaly v podobě lidí, v podstatě bioroboti, slepě poslouchající diktát společnosti, diktát vůdců, v naivní naději, že je právě ten dav, společnost, ochrání.

Říká vám něco dílo Karla Čapka? Válka s mloky? RUR? …

Neochrání. Věřte. Protože to není jejím cílem – tím více jsme poslušní, čím více jsme si nejistí, čím více se bojíme. Mohou nás – kdokoli – lépe ovládat, manipulovat, vytěsňovat naše lidství. Naše emoce.

A naopak – přijmeme li za sebe a své konání odpovědnost, přijmeme li víru, že věci se dějí tak, jak mají, právě proto, aby dopadly v náš prospěch, a přijmeme li odhodlání změnit svůj dosavadní život do života prožitého naplno, bude se nám žít dobře. S respektem, úctou, pokorou, ale i vědomím a emocemi. Přijmeme li, že uvnitř nás je síla, naše srdce, které nás povede na naší cestě, a rozhodneme li se, že se budeme mít rádi, sami sebe, a dopřejeme si být šťastní sami za sebe, naplníme tím náš život.

Člověk je ten, kdo jde za Nadějí.

Ne biorobot.