.... Žít svůj sen ....

“Do dneška si vyčítám, že jsem se dětem mohla věnovat více” zoufá si klientka. “Ale bylo to těžké, stavěli jsme, neměli peníze, a děti musely být často na hlídání u prarodičů nebo u tety.” Odmlčí se. “Víte, co je nejhorší? Snažila jsem se jim to vynahradit, když jsem byla doma,

9.5.2021 oslaví můj jediný hnědý pes své osmé narozeniny. To je věk, kdy výstavní matadoři odcházejí z lesku předváděcích kruhů do výstavního důchodu – někteří se ještě nějakou dobu vystavují ve třídě veteránů, a jiným se upraví střih jejich srsti do podoby, která je domácká, ale psu maximálně vyhovuje. Jen

“Babo, neraď!” Vzpomenu si vždy, jakmile dostanu patřičně za uši za nevyžádanou radu. Co to je nevyžádaná rada a proč za to, že někomu poradím, budu potrestána? Jsme lidé soucitní a protože někteří z nás mají více zkušeností, znalostí a vidí víc a dále než jiní, mohou jim usnadnit život

Milujete čokoládu? Já tedy moc ne, až na vzácné výjimky (zasvěcení vědí), ale plně chápu, jakou vášní k ní mnoho lidí hoří. S jakým nadšením se na ní těší a jak dychtivě čekají , až ochutnají první bonbon. Jaký asi bude? Předčí jeho chuť mé očekávání? A ta slast, když

Mám skvělou paní profesorku klavíru. Tedy měla jsem. Paní Janu Korbelovou. Proč měla? Protože to flákám, nestíhám, skoro necvičím a mě samotnou štve, jak rychle ztrácím techniku klavírní hry. A tak si slibuji, že až jednou … Přesto na mě paní profesorka nezanevřela ( protože je úžasná ) a jsme

Mít přání, co je k mání. Kéž by to bylo tak lehké. Stačí si přát a je to. Už vás slyším : “To mně se nikdy nestane!” “Já nemám to štěstí.” “Musím si vždycky všechno vydřít!” Ach jo. Já vím. Zatímco zdánlivě ti druzí dostávají všechno hned, jen tak, bez

Jsme dospělí, a tak se oprávněně zdráháme uvěřit tomu, v co věří zamilovaní. Totiž, že bude vztah zalit jen sluncem a láskou, a problémy se vám dvěma vyhnou. Nevyhnou. Bohužel. Ale to je život. Který je třeba přijímat s otevřeností a pokorou, a pokusit se ustát – i náročné chvíle

Volně sestaveno z vašich příběhů. Můj milovaný, nezlob se, že volím tuto formu, ale sám dobře víš, že pokud se chci o tom, co mě trápí, s tebou bavit, utíkáš a zlobíš se na mě, že moc řeším. A  že tě zahrnuji výčitkami. Tak to není.       Jen

V blogu “Na odstrkovanou” jsem psala o zvláštní hře ve vztahu, kdy dáváte partnerovi najevo lásku, péči a pozornost, ale on vás odstrkuje. A nechce vaše projevy náklonnosti. Ptali jste se mi, proč to tak je? Proč má vůči vám uzavřené srdce? Proč je schováno za hradbou z ledu? Proč

Odvětví medicíny, které miluju, protože dnes a denně se s ním v ordinaci pravidelně setkávám u více jak třetiny (v nynější době si troufnu odhadnout mnohem více) pacientů s dlouhodobými obtížemi. Proč tomu tak je? Od narození nám vtloukávali do hlavy, jak je důležitý rozum a naše psychika je okrajová.

V blogu Na odstrkovanou jsem psala o tom, že bychom měli být sami sobě zdrojem štěstí. Že není správné naše vlastní štěstí požadovat po druhých a spoléhat se na ně. Je krásné, když tomu tak je, ale hlavním zdrojem jsme my. Vstupujeme li do partnerství, naplněni láskou očekáváme, že zmizí

Napadlo vás někdy, jak je to s dáváním citu ve vztahu? Kdo by měl dávat, přijímat, a kolik? Je správné, aby to bylo vyrovnané? A aby to naplňovalo vaše představy? Aby někdo chtěl citu více? A ten druhý méně? Mám klientku. Prošla si komplikovaným vztahem a rozchodem, zahojila se z