9.5.2021 oslaví můj jediný hnědý pes své osmé narozeniny. To je věk, kdy výstavní matadoři odcházejí z lesku předváděcích kruhů do výstavního důchodu – někteří se ještě nějakou dobu vystavují ve třídě veteránů, a jiným se upraví střih jejich srsti do podoby, která je domácká, ale psu maximálně vyhovuje.
Jen – soužití se psem není o výstavách. O titulech. O úspěších. O tom, koho všeho jsme porazili. A šampionáty kterých zemí dobyli. To je obvykle o egu vystavovatele. Soužití se psem je o nejčistější lásce. Úctě. A respektu.
Miluju psy a koně a oni mě. A kočky, pravda. A napíšu vám o mém Fabiennovi, osmiletém hnědém středním pudlovi, který i přes handicap v exteriéru dobyl výstavní svět. Byl štěňátko, které dostal (doslova) můj první pes Jazz, aby nesmutnil, a měl kamaráda, k jeho prvním narozeninám. Oba pudlíci se okamžitě skamarádili a spolu páchali a páchají různé nepřístojnosti a lumpárny. On ani já jsme neuměli výstavní návyky, a vzhledem k jeho velikosti na horní hranici výškového rázu, se stal okamžitě outsiderem, looserem a jedovatou zábavou pro zkušené vystavovatelky, které se s gustem bavily na jeho účet, otevřeně či na sociálních sítích.
Krom pocitu hnusu a nespravedlnosti jsem vnímala v tu dobu jediné – že jej nedám a že za něj budu bojovat, že budeme bojovat společně a Fabienne dostane šanci se předvést v jeho kráse, kterou jsem v něm vždy viděla. A že dostane šanci jeho přenádherná psí duše, plná citu, lásky, něhy, ochrany a absolutního souznění se mnou. Vím, že mě bezmezně miluje stejně tak, jako miluju já jeho. Nikdy nebyl a nebude pes s jeho srdcem. Jeho duší.
Je to můj vášnivý Othello, který v jediném pohledu dokáže vyjádřit smutek, výčitku, něhu i lásku. Je to můj milující pes, který mně byl po mnoho výstav ochráncem, a jehož úchvatná srst spolykala mnoho mých slz a tajných přání. Je to jeho duše. která nade mnou bdí. A já vím, že on poznal, co se kolem něj děje. Začali jsme se oba učit handlingu, jezdili za skvělou trenérkou každý týden do Prahy, změnili střihačku a jezdili za ní přes celé Česko, a výsledky se dostavily. Fabienne začal vyhrávat.
Lidé nás samozřejmě dál pomlouvali, v té době je zajímalo, jak je to možné? … A jen já věděla, že Fabienne nevnímá tréninky a pobyt na výstavách jako nutné zlo, ale dělá naprosto vše pouze a jen z lásky ke mně, a pro mě. Z jeho velkého ušlechtilého srdce. Nezištně. A pravdivě. To je totiž ta pravá láska. Dát své srdce druhému bez jakéhokoli očekávání. Jen pro něj. S vděčností, že vůbec je.
A tak, má lásko, ti přeju do dalších let především hodně zdraví, radosti a dovádění s tvými psími i kočičími kamarády, aby tě Máďa nezlobil a Jazzík věčně nevychovával, aby tvá miska byla vždy plná dobrot, které ty miluješ, a abych na tebe měla ještě víc času, než ti nyní mohu dát. Jsi víc než pes. Miluju tě.
