Odvětví medicíny, které miluju, protože dnes a denně se s ním v ordinaci pravidelně setkávám u více jak třetiny (v nynější době si troufnu odhadnout mnohem více) pacientů s dlouhodobými obtížemi. Proč tomu tak je? Od narození nám vtloukávali do hlavy, jak je důležitý rozum a naše psychika je okrajová. Jak emoce nejsou důležité a spíše jsou nežádoucí a rozhodně bychom je neměli dávat najevo na veřejnosti (“Nevztekej se”, “Nekřič”, “Nezlob”), a to zejména muži ne (“Buď chlap”, “Kluci nebrečí”, “Pláč je ostuda”). Že je to hanba. A že je v podstatě vůbec nepotřebujeme.

A tak vyrostla generace těch žen, které se styděly dát najevo na veřejnosti lásku k partnerovi nebo i dítěti (!) a generace mužů, kteří ani doma v soukromí nezvládají dát najevo emoce  – ani jejich ženě, ani sobě, mnohdy ani dětem, a proto se z velké míry této generaci rozpadají vztahy. Mladší generace zase může být naopak emocemi přesycená – v devadesátých letech přišla psychika, duše, esoterika a další prudce do módy a tak to možná častěji, než bylo zdrávo, slýchávali doma. Aniž by se však přesvědčili sami o jejich síle. Protože emoce budou vždy silnější než rozum.

Jsou nám dány po staletí a patří mezi archetypální vzorce, které nám pomáhaly přežít a zachovat rod. Co zná novorozeně? Pythagorovu větu? Těžko. Zná základní emoce a dává je najevo – libost (lásku) – když je nakrmené, v suchu, pomazlené a v bezpečí. A nelibost (nelásku) – když má hlad, je počurané, je samo a cítí se odstrkované a bojí se v pro něj neznámém světě. Jeho rodiče na jeho pláč či smích reagují. A tyto základní emoce a vzorce chování si neseme s sebou celý život (odsud například emoční zajídání a obezita u žen, které se necítí přijaty a milovány).

Děti se rodí čisté, pravdivé, a emočně zcela otevřené. Měly by nám být vzorem. Jak stárnou, bohužel i s naší vydatnou pomocí na sebe nabalují společenské vzorce chování a jednání, semele je škola, kolektiv, práce … až do podoby podrobivého, nesebevědomého, nejistého člověka, odpojeného (neznalého) od své duše, odpojeného (neznalého) řeči těla a díky tomu schopného zajít až do sebeohrožení.

Proč je tedy tak důležité naslouchat našemu tělu a jeho projevům? Tělo je moudré a pamatuje si všechno to, co mu prospívá, i to, co je pro něj nebezpečné. Dokáže, na rozdíl od naší mysli, reagovat na potřeby psychiky (duše) a pokouší se nám je dávat najevo. Jenže náš mozek, vycvičený ve zcela jiných souvislostech, tyto signály duše nevnímá. Co však dokáže vnímat, a to velmi spolehlivě, je pocit NE-pohody a NE-zdraví těla. Dítě má kašel čím dál častěji, opakují se u něj infekty dýchacích cest a vzniká u něj alergické astma? Snadno, když reaguje na nedobré vztahy v rodině, které nemůže vydýchat, jen to ještě neumí pojmenovat. Dospělý člověk má problémy se zažíváním, opakují se u něj průjmy či zácpa a bolí jej břicho? Co že ho tak štve v zaměstnání, co nemůže “strávit”?? A že čím dál více lidí chodí do ordinace s vleklými a opakujícími se bolestmi zad? Samozřejmě, pokud mají problémy se vztahy nebo sebou samými, které už více nemohou na svých bedrech či ramenou unést, a cítí se ohroženi nepřátelskou společností.

Jak dokážou zamávat vztahy a nepohoda v nich s našim zdravím? Jak se odrazí v psychosomatice?

Pojďme se podívat na jeden příběh ze života: Mladý muž se seznámil s dívkou. Zamilovali se do sebe a prožívali pohádková vztah. Jen – ona nebyla volná. A tak i přes oboustrannou lásku a vášeň vztah ukončili, byť oba neskutečně mnoho dalších let trpěli. Po mnoho let se neviděli, ona pokračovala v nedobrém vztahu, který se stejně časem rozpadl, on se po čase seznámil s jinou ženou, a začali spolu žít. Osud je svedl dohromady po velmi dlouhé době. Tak, aby měli možnost si vše vyříkat, vysvětlit, přijmout, pokusit se pochopit a navzájem si odpustit.

Což se stalo. Oba zjistili, že láska, kterou mezi sebou měli, dál žije a je snad ještě krásnější a pravdivější (díky bolesti poznání), než kdy dříve byla. Začali se scházet, a dívka, nyní již mladá žena, věděla, že on je její jediný opravdový muž. Muž jejího života. Byla ochotna pro vztah s ním udělat vše. Jen – on se bál. Bál se té možnosti, toho světla, které s sebou nesla, bál se toho, že by jej definitivně zlomilo, kdyby vztah s ní i nyní nevyšel … bál se změny, kterou by musel v jeho životě učinit … A tak přestože srdcem cítil, že je ona jeho pravou vyvolenou, dělal rozumem všechno proto, aby si tento vjem popřel. Pro obrovský rozpor, který v sobě nesl, a z něho plynoucí velké trápení, se mu přestalo dařit. Nejprve v práci, pak i v jeho zálibách, které mu dodávaly radost do života, a nakonec i v jeho zdraví. Onemocněl, dokonce tak, že stál na prahu smrti, a až tato zkušenost s ním zacloumala. Aby pochopil. Jak to dopadlo? Dobře. Jejich cesta byla přesně taková, jaká měla být. Byť trvala dlouho.

Ale my víme, jak mocná je psychika, a že je třeba tělu naslouchat. Poučte se prosím z tohoto příběhu. Protože – mimo jiné – ta správná rozhodnutí učiníte pouze srdcem .… 🙂