.... Žít svůj sen ....

MUDr. Yvona Kotroušová
lékařka, mentorka a koučka​
certifikovaná koučka a mentorka PURE MIND

mami-je-te-moc
Yvona Kotroušová

Yvona Kotroušová

Mami, je Tě moc!

“Do dneška si vyčítám, že jsem se dětem mohla věnovat více” zoufá si klientka. “Ale bylo to těžké, stavěli jsme, neměli peníze, a děti musely být často na hlídání u prarodičů nebo u tety.” Odmlčí se.

“Víte, co je nejhorší? Snažila jsem se jim to vynahradit, když jsem byla doma, snášela jim první poslední, vařila a pekla, co měli rádi, nikam nemusely jít pěšky, všude jsem je vozila, všechno koupila, co chtěly … a přesto mě teď děti v pubertě a po ní odstrkují a snaží se dělat věci po jejich” stěžuje si.

“Ale to je snad dobře, ne?” namítnu.

“Já nevím, já myslela, že pochopí, jak moc je miluju a co jim všechno chci dát” oponuje mi.

Tahle maminka to má těžké. Nejspíše touží být i teď, na prahu dospělosti, s jejími dětmi, a touží po jejich uznání a lásce. Jenže ony jí odmítají, mají už svůj život, nemají potřebu tak často být s ní, poslouchat jí a dělat vše společně, rády zkusí udělat si věci po svém, bez dohledu pečující matky. Proč? Protože jsou mladí a plní života, a ona je svou hyperprotektivní, tedy příliš ochranitelskou láskou, doslova dusí. Nenechá je svobodně dýchat, bavit se, rozhodovat. Ano, koupila synovi motorku, ale “Nejezdi rychle a moc daleko. A vem si tu mikinu, abys nenastydl” říká mu i před jeho kamarády a kamarádkami. A on to nedává. A když začala chodit její dcera s novým klukem, hned si ho proklepla, aby zjistila, co je zač a jaké má úmysly. Brrr. Tahle představa děsí i mě.

Příliš miluje. Příliš chrání. Má o ně starost. Co je na tom špatně, ptáte se? Právě to, že je to příliš. A že jediným středobodem jejího vesmíru jsou právě oni dva. Její děti. Jakoby rezignovala na vztah s manželem, na sebe samu. A žila jen láskou k nim. Jenže – je to ještě láska? Když nedovolím tomu druhému svobodně se rozhodnout? Mít svůj, třeba špatný, názor? Nedovolím mu poznat život a stále mu umetám cestičky? Kam až zajdu, abych ho chránila? A je to jeho ochrana? Opravdu?

Nechráním tím částečně samu sebe před samotou? Před mými vlastními problémy, které nemusím řešit, když řeším problémy dětí? A když se děti nepoučí z drobného nezdaru, co udělám, až tady nebudu a je potká nezdar mnohem větší a bolavější, který nebudou umět unést, protože se to neměly šanci naučit? Ta věčná starost o ně, aby byly v pořádku a nic se jim nestalo – neskrývá se za tím i moje úzkost? Protože já své problémy nezvládám? A bojím se nechat věci plynout a nemít je pod kontrolou?

Respektujme prosím své děti, když nám řeknou: “Mami, je tě moc. Uber.” Myslí to totiž vážně. Jedině tak si vztah s nimi zachováme i do dalších let, a nebudou se nám vyhýbat či nás, při nejhorším, ignorovat. Děti jsou našimi skvělými životními učiteli. Některé už od malička, jiné až po pubertě. Buďme prosím vnímaví k těmto životním lekcím, a buďme za ně vděční.

Foto: pixabay.com, unsplash.com

Nenechte si ujít žádný příspěvek

Zadejte svůj e-mail a nic vám neuteče

Sdílet

Share on facebook

Napsat komentář