“Do dneška si vyčítám, že jsem se dětem mohla věnovat více” zoufá si klientka. “Ale bylo to těžké, stavěli jsme, neměli peníze, a děti musely být často na hlídání u prarodičů nebo u tety.” Odmlčí se.

“Víte, co je nejhorší? Snažila jsem se jim to vynahradit, když jsem byla doma, snášela jim první poslední, vařila a pekla, co měli rádi, nikam nemusely jít pěšky, všude jsem je vozila, všechno koupila, co chtěly … a přesto mě teď děti v pubertě a po ní odstrkují a snaží se dělat věci po jejich” stěžuje si.

“Ale to je snad dobře, ne?” namítnu.

“Já nevím, já myslela, že pochopí, jak moc je miluju a co jim všechno chci dát” oponuje mi.

Tahle maminka to má těžké. Nejspíše touží být i teď, na prahu dospělosti, s jejími dětmi, a touží po jejich uznání a lásce. Jenže ony jí odmítají, mají už svůj život, nemají potřebu tak často být s ní, poslouchat jí a dělat vše společně, rády zkusí udělat si věci po svém, bez dohledu pečující matky. Proč? Protože jsou mladí a plní života, a ona je svou hyperprotektivní, tedy příliš ochranitelskou láskou, doslova dusí. Nenechá je svobodně dýchat, bavit se, rozhodovat. Ano, koupila synovi motorku, ale “Nejezdi rychle a moc daleko. A vem si tu mikinu, abys nenastydl” říká mu i před jeho kamarády a kamarádkami. A on to nedává. A když začala chodit její dcera s novým klukem, hned si ho proklepla, aby zjistila, co je zač a jaké má úmysly. Brrr. Tahle představa děsí i mě.

Příliš miluje. Příliš chrání. Má o ně starost. Co je na tom špatně, ptáte se? Právě to, že je to příliš. A že jediným středobodem jejího vesmíru jsou právě oni dva. Její děti. Jakoby rezignovala na vztah s manželem, na sebe samu. A žila jen láskou k nim. Jenže – je to ještě láska? Když nedovolím tomu druhému svobodně se rozhodnout? Mít svůj, třeba špatný, názor? Nedovolím mu poznat život a stále mu umetám cestičky? Kam až zajdu, abych ho chránila? A je to jeho ochrana? Opravdu?

Nechráním tím částečně samu sebe před samotou? Před mými vlastními problémy, které nemusím řešit, když řeším problémy dětí? A když se děti nepoučí z drobného nezdaru, co udělám, až tady nebudu a je potká nezdar mnohem větší a bolavější, který nebudou umět unést, protože se to neměly šanci naučit? Ta věčná starost o ně, aby byly v pořádku a nic se jim nestalo – neskrývá se za tím i moje úzkost? Protože já své problémy nezvládám? A bojím se nechat věci plynout a nemít je pod kontrolou?

Respektujme prosím své děti, když nám řeknou: “Mami, je tě moc. Uber.” Myslí to totiž vážně. Jedině tak si vztah s nimi zachováme i do dalších let, a nebudou se nám vyhýbat či nás, při nejhorším, ignorovat. Děti jsou našimi skvělými životními učiteli. Některé už od malička, jiné až po pubertě. Buďme prosím vnímaví k těmto životním lekcím, a buďme za ně vděční.