Mám skvělou paní profesorku klavíru. Tedy měla jsem. Paní Janu Korbelovou. Proč měla? Protože to flákám, nestíhám, skoro necvičím a mě samotnou štve, jak rychle ztrácím techniku klavírní hry. A tak si slibuji, že až jednou …

Přesto na mě paní profesorka nezanevřela ( protože je úžasná ) a jsme spolu ve spojení. Láska k hudbě a samotná hudba se totiž nedají přerušit. Zničit. Vyrvat s kořeny. Ty buď jsou, a nebo ne. A tohle vzácná paní Jana ví. A moc dobře na mě umí aplikovat. A tak jsem stále jednou nohou v hudebním světě, který mám možnost zdáli sledovat, a neskrývaně obdivovat tempo a entuziasmus paní profesorky, které – pokud vím – nestíhá vůbec nikdo, a zatímco my všichni její žáci a studenti stárneme a šedneme, ona kvete.

Vzpomínám na hodiny s ní, kdy jsme sedávaly u klavíru nad partiturou a probíraly skladby, které jsem se učila. Byla to ona, která mi vnesla do života termín “počkáto”. Co to je “počkáto”? To je chvilka strpení. Počkání si. Na co?

Hrajete, skladba běží svým tempem, a vy – s novou frází – víte, že musíte nechat doznít stávající tóny, zejména aby levá ruka v basech dokončila myšlenku, nechala jí dodýchat (vsuvka – kdyby teď vedle mě, když píšu tento blog, seděl klavírista, musel by se smát. Já i při psaní všemi deseti na klávesnici notebooku uvolňuji zápěstí a provádím odtahy, jako bych slyšela hudbu. Až takový je vliv paní profesorky 🙂 ) a … počkala si. Počkala si přesně na tu chvíli, která přijde v pravý čas. Protože s jistotou cítím, že tak to bude.

Počkala si. Na nové téma, novou frázi, na to, aby se nepatrně, opravdu jen maloučko, vystupňovalo napětí, a dal prostor nové frázi, aby zazářila. Aby byla zahraná s výrazem, byly do ní vloženy emoce, jaké nese a jaké má dát posluchačům tak, aby se jim rozbušila jejich srdce. Abyste bezmyšlenkovitě přivřeli oči a nechali se vtáhnout do hudby, která plyne, a váš dech se jí přizpůsobil. A ona vás ovládla. A převzala nad vámi moc. Už žádné přemýšlení, žádné počítání, žádný metronom, žádné očekávání, žádné úkoly … jen hudba a vy. Oddáte se jí.

Něco jako milování, řekla bych. Necháváte věci i čas plynout, neřešíte, jste. Neexistuje minulost, neexistuje budoucnost. Jste tady a teď. S tím, koho milujete. A kdo miluje vás. To je totiž ten rozdíl mezi upachtěnou upocenou skladbou, která je ztěžklá, a mezi přednesem hudby s výrazem, který jí dá život. Žádné brnkání na klávesy. Tok hudby. Plynulost. Okouzlení.

To samé se děje se životem. Budeme li se držet  každé notičky v notové osnově, chcete li každého pokynu, každého zadání, stanou se z nás otroci hranic, které jsme si nastavili my sami či nám je nastavili jiní. Necháme li se sevřít minulostí, a ta nám vnese do života strach z budoucnosti, a nebo pokud budeme příliš plánovat s tlakem na výsledek, aby to dopadlo dle našich představ (blíže viz předchozí blog “Na sílu“), staneme se nepružnými, lopotnými, stísněnými dělníky života, s věčnou honbou za tím, už aby tu byla ta budoucnost, kterou jsme si v našich představách vykreslili růžověji. Jenže tak to nefunguje. Aniž bychom si všimli, mezi prsty nám proteče to nejcennější, co máme. Přítomnost.

A tak – nehrajte hudbu. Staňte se jí. Tady a teď. Nechte se strhnout, kdykoli vás osloví. Dejte do ní všechno, jako by měla být vaše poslední. Užívejte si jí. Nebraňte jejímu toku, ale splyňte s ním. Že je to závratné? Právě o tom to je. Není co ztratit.

Jen život sám.