Měla jsem sen. Jako z Popelky. Ples. Plno hudby, světel, krásných šatů. Ona tam stála, dívala se na svého Prince. A čekala, až si jí všimne. Doufala. On tančil s jinou. Celý večer. Celou tu dobu, než jsem se probudila. Je to stejné jako v životě. Nevím, jak vy, ale
Den Blbec. Práce je těžší než těžká, shon, únava, nákupy, plné tašky a vy jste rádi, že za sebou konečně zavřete dveře doma. Tam, kde to máte rádi, kde si odpočinete, kde máte své jisté zázemí. Už jste zapomněli, že před časem jste se s partnerem hodně pohádali. Kvůli hlouposti,
Při posledním rozhovoru s kamarádkou jsem si vyslechla litanie o tom, že už neví, co s přítelem. Myslí jen na to jedno (tedy dvojí – sex a jídlo), přitom trousí všude, kde se dá – rádoby vtipnou poznámku, ponožky a jiné kusy oblečení, drobky, myšlenky, zapomíná, nepomáhá, žije si v
Kdo by jí nechtěl. Lásku. Kdo by nechtěl vznášet se na jejích křídlech, zažívat to neskonalé štěstí a souznění dvou spřízněných duší. Když máme motýlky v břiše, jde všechno líp. Svět je růžový, sluníčko hřeje a my jsme šťastní, že můžeme být s Ním nebo s Ní. Plánujeme budoucnost a
Paretův princip je poučka, která se netýká pouze ekonomů, ale nás všech. Ve všech oblastech našeho života. Mluví o tom, že v kterékoli lidské činnosti je 20 % aktivit, které nám přinesou 80 % efekt, zatímco oněch zbývajících 80 % aktivit nám přinese jen zanedbatelný efekt 20 %. Plýtváme silami.
Ve chvíli, kdy jsem myslela, že už to nevydržím, přišel. Ve chvíli, kdy jsem ztratila sebe samu a bolest drtila vše, co ze mě zbylo, vzal mi za ruku. A řekl, že bude líp. Vzal na sebe moje obavy, můj strach, můj pláč a němý křik. Neuhnul ani o píď,
Když jsem dokončila medicínu, domnívala jsem se, že MUSÍM pomáhat lidem. Všem. I proti jejich vůli (někdy). Ostatně k tomu nás vychovávali. Nevím, jak vnímali kolegové z písecké interny mě, ale nástup do praxe byl diametrálně odlišný od toho, co nám (ne)slibovali ve škole. Navíc jsem nastoupila v době dovolených,
Milí přátelé, asi je na čase přijít s tématem, které je velmi hutné, bolavé, niterné a veskrze soukromé… Jsme individuality, a každý z nás to může vnímat jinak. Předkládám vám můj pohled, daný osobními prožitky a zkušenostmi. Určitě jsme si všichni prošli obdobím, které bylo těžké a složité. A v
Možná jste se s tím už setkali? …. Jdete na oběd do dosud neznámé restaurace, rozhlédnete se kolem sebe, žádný Váš známý zde není, a koho vidíte? Partičku lidí v otrhaných džínách, nevábného vzhledu, neupravené, ale vesele se bavící u jednoho z velkých stolů. Kousek od nich mladý pár, evidentně
Když se řekne zázrak, všichni zpozorníme a napjatě očekáváme, co přijde. Většina z nás se bude těšit a předpokládat, že to bude opravdu něco mimořádného. Hodného pozornosti médií, blesků fotoaparátů a nadšeného vyprávění v kuloárech… Jenže… zázrak často přichází potichu… Bez lesku a pompy. Bez nadšených výkřiků a ovací davů.