.... Žít svůj sen ....

MUDr. Yvona Kotroušová
lékařka, mentorka a koučka​
certifikovaná koučka a mentorka PURE MIND

smich
Yvona Kotroušová

Yvona Kotroušová

Neberte se příliš vážně :-)

Když jsem dokončila medicínu, domnívala jsem se, že MUSÍM pomáhat lidem. Všem. I proti jejich vůli (někdy). Ostatně k tomu nás vychovávali.

Nevím, jak vnímali kolegové z písecké interny mě, ale nástup do praxe byl diametrálně odlišný od toho, co nám (ne)slibovali ve škole. Navíc jsem nastoupila v době dovolených, takže během týdne jsem musela zvládnout chod celého oddělení. Velmi děkuji kolegům za důvěru, kterou mi tehdy dali.

Já nespala a proplakala několik nocí (únavou, strachem, hrůzou z toho, co bude další den i přímým střetem s realitou), doufám jen, že moji kolegové alespoň o jednu noc méně? 🙂

Časem jsem pochopila, že medicína se má dělat trochu jinak. Že nelze pomoci všem, zejména ne těm, kteří sami nechtějí. Že NEMUSÍM pomáhat lidem, ale že CHCI.

A že je sice fajn, když mi někdo vysekne poklonu kvůli mému mozku (inteligenci , znalostem a dovednostem ), ale že je o dost víc fajn, když tu poklonu dostanu i za své jiné přednosti… 🙂 (Dámy mně tento fakt jistě potvrdí …. 🙂 )

Dlouho dobu jsem setrvávala v (mylné) představě, že lékař by měl být za každé situace seriózní. Naštěstí mě život sám poučil, že je tomu jinak a že občas se zasmát sama sobě vůbec neuškodí.

Díky mé vazbě na píseckou nemocnici se ráda zúčastňuji všech akcí, které pořádá. Proto v době, kdy se otevíral slavnostně mamograf, jsem neváhala ani minutu a na tuto významnou událost jela.

V tom roce se stavěla rychlostní komunikace mezi D4 a Pískem, takže byl provoz sveden u Chlaponic na původní starou komunikaci. Přechod mezi již otevřeným úsekem nové silnice a silnicí starou tvořil jakési písmeno S. A v něm, když jsem se vracela z nemocnice domů, stála policejní hlídka a stavěla řidiče.

“A sakra!”, pomyslela jsem si. “Co budu dělat?”

Dlužno podotknout, že jsem byla do té doby veskrze nepoznamenaná policejní silniční kontrolou krom jedné výjimky, která probíhala ve stylu ” …. á paní doktorka …. tak jeďte ! …. “.

Teď to bylo jiné. Policisté už měli odstavená ke kontrole dvě vozidla. Auto přede mnou kolem nich projelo bez zaváhání.
“Taková nehoráznost!” říkám si. “Já budu slušný řidič.” (Pro ty, kteří mě znají… ano, vím, mám své rezervy …. 😀 …. ). A tak jsem se zařadila sama a poslušně za dvě odstavená vozidla. Čekám. Stále čekám. Až ke mně konečně přichází jeden z policistů.

“Co tady děláte?” ptá se.
Protočila jsem oči. Co asi tak? “Pasu koně” napadlo mě.

“Čekám” odpověděla jsem pokud možno mile.
“A na co čekáte?” pozdvihl obočí.
“Až mě zkontrolujete přece” napověděla jsem mu. (A vzpomněla si na vtipy o této profesi)
“Cože??!!??” nevěřil.

Situace mě přestávala bavit. Stále nic. Kontrola žádná, a dotyčný příslušník předváděl něco nevídaného… Předklonil se, opřel o auto, a začal nekontrolovaně hýkat, jak potlačoval smích , až mu tekly slzy.

Jeho přivolaný kolega si přede mnou žádné servítky nebral. Řehtal se na celé kolo a říkal: “Prosím Vás, jeďte.”
Já byla totálně zmatená a nechápala jsem. Kde jsem udělala chybu? “Vy mě nechcete?” zašeptala jsem skoro plačtivě.
“Jeďte už prosím” vyrážel mezi salvami smíchu. Vypadalo to, že se každou chvíli udusí. Byl už trochu modrý. Ale přežil. A tak jsem jela. Musím říct, že i mně došlo, v čem byl problém 😀 …a notně jsem se červenala.

Ale nejspíš se tato historka se mnou táhne, protože – klepu na zuby – policejní kontroly se mně zatím vyhýbají…

Tohle byl jeden z několika momentů, kdy jsem zjistila, že udělat chybu veřejně a vzít si z ní legraci není vůbec špatné.

A víte, co se stalo pak ?

Občasné dělání chyb a malých vylomenin mě začalo bavit. A s chutí si toho užívám 🙂 Pravda, někdy mě rodina napomíná. Suchaři! 😀

Neberte život, ani sebe, moc vážně.

A ať je vám vždy do smíchu !

Foto: pixabay.com, unsplash.com

Nenechte si ujít žádný příspěvek

Zadejte svůj e-mail a nic vám neuteče

Sdílet

Share on facebook

Napsat komentář