Ve chvíli, kdy jsem myslela, že už to nevydržím, přišel.
Ve chvíli, kdy jsem ztratila sebe samu a bolest drtila vše, co ze mě zbylo, vzal mi za ruku.
A řekl, že bude líp.

Vzal na sebe moje obavy, můj strach, můj pláč a němý křik.
Neuhnul ani o píď, když jsem spílala Bohu.
Nenechal se zmást mou lítostí a slovy, že už dál nemůžu.
Dobře věděl, že můžu.
A musím.

Neodporoval.
Mlčel.
A byl.
A když jsem konečně přestala plakat, ne proto, že bych se uklidnila, ale proto, že slzy došly, promluvil.
Mluvil o sobě, svých snech, touhách, prohrách , i zklamání.
A o naději.
Se kterou stále hledá to jediné, co má v životě cenu…

Nepoučoval.
Neporoučel.
Porozuměl.

Jeho oči byly plné něhy.
I jeho vlastní bolesti.
A jeho srdce mi dávalo víru.

Zůstal se mnou celou tu dobu.
A vím, že vždy přijde, když ho budu potřebovat.

Můj Anděl.

Už ho bezpečně poznám. A neztratím.

Máte ho i vy. Všichni.

Schovává se pod očima kamarádky. Za hrudí přítele. Nebo pod srstí psa. Jeho dlaň má sílu stisku vašeho tatínka. A úsměv maminčinu něhu. Jeho srdce bije v srdci malého medvídka.
A vaší duši zalije slunce, kdykoli si na něj vzpomenete.
A má rád jedničky. Taky.

Přijde v pravý čas. Vždy. A bude při vás věrně stát.
Jen jej musíte poprosit o pomoc.
A jeho pomoc si sami dovolit.