.... Žít svůj sen ....

Při posledním rozhovoru s kamarádkou jsem si vyslechla litanie o tom, že už neví, co s přítelem. Myslí jen na to jedno (tedy dvojí – sex a jídlo), přitom trousí všude, kde se dá – rádoby vtipnou poznámku, ponožky a jiné kusy oblečení, drobky, myšlenky, zapomíná, nepomáhá, žije si v

Kdo by jí nechtěl. Lásku. Kdo by nechtěl vznášet se na jejích křídlech, zažívat to neskonalé štěstí a souznění dvou spřízněných duší. Když máme motýlky v břiše, jde všechno líp. Svět je růžový, sluníčko hřeje a my jsme šťastní, že můžeme být s Ním nebo s Ní. Plánujeme budoucnost a

Paretův princip je poučka, která se netýká pouze ekonomů, ale nás všech. Ve všech oblastech našeho života. Mluví o tom, že v kterékoli lidské činnosti je 20 % aktivit, které nám přinesou 80 % efekt, zatímco oněch zbývajících 80 % aktivit nám přinese jen zanedbatelný efekt 20 %. Plýtváme silami.

Ve chvíli, kdy jsem myslela, že už to nevydržím, přišel. Ve chvíli, kdy jsem ztratila sebe samu a bolest drtila vše, co ze mě zbylo, vzal mi za ruku. A řekl, že bude líp. Vzal na sebe moje obavy, můj strach, můj pláč a němý křik. Neuhnul ani o píď,

Když jsem dokončila medicínu, domnívala jsem se, že MUSÍM pomáhat lidem. Všem. I proti jejich vůli (někdy). Ostatně k tomu nás vychovávali. Nevím, jak vnímali kolegové z písecké interny mě, ale nástup do praxe byl diametrálně odlišný od toho, co nám (ne)slibovali ve škole. Navíc jsem nastoupila v době dovolených,

Milí přátelé, asi je na čase přijít s tématem, které je velmi hutné, bolavé, niterné a veskrze soukromé… Jsme individuality, a každý z nás to může vnímat jinak. Předkládám vám můj pohled, daný osobními prožitky a zkušenostmi. Určitě jsme si všichni prošli obdobím, které bylo těžké a složité. A v

Možná jste se s tím už setkali? …. Jdete na oběd do dosud neznámé restaurace, rozhlédnete se kolem sebe, žádný Váš známý zde není, a koho vidíte? Partičku lidí v otrhaných džínách, nevábného vzhledu, neupravené, ale vesele se bavící u jednoho z velkých stolů. Kousek od nich mladý pár, evidentně

Když se řekne zázrak, všichni zpozorníme a napjatě očekáváme, co přijde. Většina z nás se bude těšit a předpokládat, že to bude opravdu něco mimořádného. Hodného pozornosti médií, blesků fotoaparátů a nadšeného vyprávění v kuloárech… Jenže… zázrak často přichází potichu… Bez lesku a pompy. Bez nadšených výkřiků a ovací davů.

Znáte to ?? Za časů našich babiček a prababiček se chodívalo na návštěvy k nemocným, či k rodičkám, a přinášelo se jim to nejlepší dostupné jídlo, aby se rychleji zotavili a měli sílu na uzdravení. Často to býval silný slepičí vývar – dodal živiny, zahřál, a určitě potěšila i návštěva

Jsou nyní zvláštní dny… Jakoby plné očekávání, neklidu, napětí z toho, co přijde, možná i obav? Stejně tak neklidná je příroda. Jindy teplé jaro se rázem mění na ledový vítr a zimu. To samé se děje v životě. Radost a štěstí střídají nepohoda, bolest a starosti. Někdy přicházejí s takovou

… to nejdůležitější v životě, to, kam by Tě měly vést Tvé kroky a o co by ses měla snažit, je Láska. Přijmout jí, žít v ní, dávat jí kolem sebe a radovat se každičkým okamžikem, kdy jsi v ní šťastná. Ty, ne druzí, ale Ty. A samozřejmě – vy.

Jsem kudrnatá. Celý život. A celý život to řeším. Podobně postižené ženy pochopí, vy ostatní se možná pousmějete. Ne tak já. Ti, kdo je mají, vědí, co je to za práci rozčesat kudrnaté vlasy, které jsou suché, lámou se a třepí, nedrží tvar, nejde z nich vytvořit žádný účes (