Dotek. Pět písmen, které mají neskutečnou moc. Povzbudí, složí vám k nohám celý svět, otevřou srdce a nebo také nevratně zničí vše, co bylo. Nemusíte mluvit, slova jsou mnohdy zbytečná. Stačí jediné objetí a vy víte, že se můžete na chvíli u toho druhého schovat v teple a bezpečí, v přijetí a někdy i lásce. Že je vaše duše doma.

Objetím dostáváte oporu, soucit i něhu, můžete si v něm odpočinout a dát útočiště tomu druhému. Najednou víte, že vše je tak, jak má, a že kdyby celý svět stál proti vám, člověk , který vás obejmul, bude navždy s vámi. A vy s ním. A to je velmi často víc než všechny poklady světa.

Když je vám úzko, nikdy nikomu nepomohly, a nebo jen na kratinký okamžik, peníze a zábava. Vždy to však bylo přijetí blízkým člověkem. A o tu blízkost tady jde. Proč si jí tedy dáváme tak málo? A často sami sobě odpíráme? Čeho se bojíme u druhého, že najdeme a třeba nechceme vidět? A nebo do nechceme, aby ten druhý našel v nás? Proč jsme k sobě chladní a neteční?

Je to zvláštní – známe navzájem s partnery svá těla do posledního detailu, ale neznáme naše duše…. A bráníme se tomuto poznatku. Často nám dělá problém otevřít svá srdce ….možná proto, abychom sami neviděli, kolik bolesti a trápení ukrývají, které nechceme světu, ale ani sami sobě přiznat. Přitom všechno, co má být uzdraveno, se musí nejdříve najít a otevřít. Ideálně v bezpečí toho druhého.

Každá živá bytost na světě potřebuje dotek. Přesvědčit se tak o existenci druhého, o tom, že na světě není sama, že má vedle sebe spřízněnou duši, oporu a jistotu blízkosti. Ať už jde o rostlinu nebo zvíře. A stejně tak člověka. S tím rozdílem, že rozum staví našemu srdci zábrany v potřebě za dotekem jít.

Existuje jediný lék – otevřete svoje srdce. Sami sobě i pro blízké ….