Když začala, nikdo z nás tomu nechtěl uvěřit. A všichni jsme doufali, že je to zlý sen. Bohužel.

Pak jsme všichni doufali, že skončí brzy … Že nebudou ohroženi civilisté… Že se nebudou zabíjet děti … Bohužel. Bohužel. BOHUŽEL !!!! .…

Co s tím?

Úzkost, strach, lítost, beznaděj, pocit vykolejení a odtržení od reality, nedůvěra, malomyslnost, zmar. Jsme rozdílní, na každého může působit něco jiného. Napíšu, co pomáhá mně:

1. Žít striktně přítomností. Tady a teď. Soustředit se na to, co právě dělám, s kým mluvím. Práce je práce, spánek je spánek, rozhovor je rozhovor, rodina je rodina.

2. Řeším budoucnost v tom smyslu, co mohu ovlivnit a co ovlivnit chci. Přijmu, co ovlivnit nemohu. A to s vděčností a pokorou odevzdám Bohu. (Vesmíru, Komukoli)

3. Pokud potřebuju plakat, pláču.

4. Tvořím. Píšu, zpívám si, maluju, stříhám pejsky. Koučuju.

5. Absolutně, absolutně se nedívám na zprávy a nečtu noviny. Na prověřeném webu si otevřu ty zprávy, které chci.

6. A ty, které nechci, nečtu.

7. Pomáhám. Všude tam, kde mohu. Zas a znovu. Nezištně. Prostě – pomáhám. Nečekám vděk, pozornost, potlesk, vrácení pomoci. Nic z toho. Pomáhám.

8. Pokud mohu, chodím do přírody. Vstřebávám do sebe slunce, vzduch, zeleň stromů, harmonii, která z přírody ke mně mluví.

9. Moc ráda sleduji nebe. A oblaka.

10. A taky se učím pracovat se zemí, s kytičkami a s bylinkami. Ponořit ruce do hlíny mě uklidňuje. 

11. Dýchám. Ne v poslední řadě. Ne nezáměrně s číslem 11. Pomalý vědomý nádech nosem, pomalý vědomý výdech ústy. S procítěním každého kousku mého těla, kam proudí vzduch a co okysličuje. S každým nádechem a vděčností přijímám to, co mě obohacuje, a s každým výdechem a pokorou odevzdávám to, co nepotřebuji.

A další?? Cokoli, co jednoho každého z vás činí šťastnými.

S láskou …. yv