Moje sestra, dvojče, měla jako dítě moc ráda poutě. Na rozdíl ode mě. Už dlouho dopředu se těšila, a když nastal srpnový den D, nemohla nadšením dospat a odpoledne nevynechala jedinou atrakci, která se nabízela. Létala vzduchem nad hlavami přihlížejících na řetízkovém kolotoči, nadšením výskala na různě se převracejících strojích (zatímco já už v útlém věku poznala význam slova nausea), s ještě větším nadšením zuřivě narážela jejím autíčkem do mého, když já si poklidně jela  (abych jí to posléze mohla i s úroky vrátit u stánku s poníky – to jediné zajímalo mě), a milovala cukrovou vatu.

Tu já taky. Růžovou hmotu (protože jasně, růžovááááá), která se lepila a sladce chutnala. Velmi jsem se na ní těšila a představovala si, jaká bude, jak bude chutnat, zda jí bude dost a zda mi vydrží.

A pak … pak jsem jí vždycky sežrala (protože slušněji a jemněji se to napsat nedá ). No a když to bylo naposled, udělalo se mi po ní špatně. Velmi špatně. Detaily vám popisovat nebudu … musí vám stačit, že od toho dne jsem jí nikdy neochutnala a vím jistě, že neochutnám. Přestože je růžová.

Stane se totiž, že přestože něco milujeme tak, že bychom za to dýchali, můžeme se toho přejíst. Můžeme být tím zahlceni. Přesyceni. Nacpáni k prasknutí. A bude nám těžko. 

Stejné je to s láskou.

Pokud milujeme (zejména my, ženy) partnera tak, že bychom za něj dýchali/y a cokoli pro něj ve dne v noci udělali/y, může nastat situace, že partner dostane lásky moc. MOC. Víc, než bude schopen pochopit. Než bude schopen vstřebat. Než bude potřebovat. A než se mu bude líbit.

Bude láskou přejeden, zahlcen, přesycen. Nacpán k prasknutí.

Bude mít pocit, že všude jsme my a naše láska, že on nemá žádný prostor, že je námi manipulován a že nemůže dýchat. Dokonce bude přemýšlet o tom, proč se tak chováme, proč to děláme a co za tím (= jaká výhoda pro nás) vězí.

????

Uráží vás to? Překvapuje vás to? Jste tím šokováni/y? Dotčeni/y? Jde o to, že podle sebe soudíme druhé a mylně předpokládáme, že jejich sny, přání, touhy a potřeby jsou totožné s našimi. Omyl.

Celkem velký.

Naše očekávání a potřeba lásky se zcela zásadně nemusí shodovat s očekáváním a potřebou lásky jeho.

Řešení??

Ustoupit.

Ustoupit z našeho očekávání, ustoupit z tlaku, ustoupit z přemíry lásky a pozornosti, trochu se stáhnout a chvíli věnovat pozornost a lásku sobě. Protože pokud to neuděláme, mohli/y bychom partnera i zahnat. Do útěku. A to je to poslední, co při velké lásce s ním chceme.