Na tom vystoupení, kde jsem si poprvé stoupla před veřejnost, byli rodiče snad nervóznější než já. A já vnímala jejich péči a podporu. Přesto jsem na ní často zapomínala a dochází mi až nyní, v době, kdy tatínek už není a maminka je velmi stará.… A cítím hluboký vděk, lásku a pokoru.…

Často se stane, že v náporu povinností a rychle běžícího života zapomeneme na ty, kteří nám vytváří zázemí, pomáhají nám a podporují a dávají všemožně najevo, že při nás stojí. V každodennosti běžných dnů, v obyčejném bytí doma a nebo i v práci či během našich koníčků. Jsou to ti nejbližší z blízkých, kteří stojí v tichosti v pozadí, když my záříme na jevišti života, radují se s námi a dokážou dát zcela do pozadí jejich vlastní touhy a sny. Jen proto, abychom my měli možnost vyniknout. A v momentě, kdy nevíme, jak dál, a umdléváme únavou, nás povzbudí, zvednou na nohy a pomohou běžet náš závod za vysněným cílem dál.

Mám takové lidi kolem sebe. Ty nejbližší z blízkých…. Miluju je a jsem jim hluboce vděčná. Mimo jiné i proto, že vím, že obvykle jejich vlastní život není procházkou růžovou zahradou …. A přesto, a nebo právě proto, tiše a trpělivě pomáhají ….

Jedním z nich je i muž, bez něhož byste nemohli číst tenhle text. Ani žádný jiný. Bez něhož by nebyl tak úžasný vyšperkovaný web. Ani facebookové stránky. Muž, který je ochotný vyslyšet mé naivní představy a časně ráno i o víkendech nad nimi diskutovat, který dokáže ocenit mé texty a který mi dokáže uklidnit, když se hroutím z toho, že nejde něco v IT světě, kterému nerozumím.

Vřelé díky a hluboký RESPEKT pane Miklasi!!!

A vám všem krásný den 🙂