Věnováno : Lence B. a všem, kteří svítí na CESTU ….

Už více jak týden zuřím. To se ani nenechá nazvat naštvaností, protože bych volila peprná slova, kterými si ulevuji, když jsem doma, a nebo v ordinaci před sestřičkou tak, aby mě pacienti neslyšeli. Ona je na tom – sestřička – podobně. Netušila jsem, jakou slovní zásobu v této oblasti mám. Zuřím proto, že díky nerozumným lidem se dostal na naše území tento nový virus úplně zbytečně (ne, že by nepřišel, ale o něco déle a třeba ne v takovém množství, tím pádem by mohlo onemocnět méně lidí). Že se najdou další nerozumní lidé, kteří i přes veškeré informace do nakažených oblastí jedou. A že tím vystavují riziku nákazy nejen sebe, ale i svou rodinu, přátele i lidi, které třeba jen potkávají. A pro které může být tato nemoc smrtelná.

Zuřím, protože jsem zoufalá. Z opatření vlády, kterým nerozumím. Z chování a ignoraci lidí a z jejich absolutní lhostejnosti k druhému člověku. Z jejich sobeckosti, s jakou si prosazují tvrdě a přes mrtvoly své zájmy. A z jejich hlouposti, s kterou se ženou za chci mít teď hned a všechno.… Zuřím, protože se cítím vehnaná do kouta – dlouho jsem totiž nemohla nalézt a pojmenovat duchovní příčinu toho všeho. Cítila jsem jí, věděla jsem o ní, ale chyběla mi slova. A tak jsem nemohla ani psát.

Dnes v Bratislavě potkala kamarádka na přechodu slepce. Nevěděla proč, ale změnila směr své trasy, zastavila se u něj a nabídla pomoc. Stála tak, aby ho ochránila, a když zastavilo auto, bezpečně jej převedla na druhou stranu. Moc jí děkoval a usmál se na ní. Zůstali stát vedle sebe a oba cítili, že ta chvíle není jen o vděčnosti. Narodila se tam totiž Naděje. Naděje, že svět není ještě tak úplně špatný. A že máme možnost volby. Stále ještě máme !!

Naše společnost je konzumní. Máme prázdnou duši a proto se ženeme za jejím naplněním. Myslíme si, že nám ho přinesou nákupy, mamon, hromadění výrobků. Všechno musíme mít teď hned, abychom na tom nebyli náhodou hůře než naši sousedé. Když si novou věc pořídíme, na malou chvíli nás uspokojí, ale brzy nadšení opadne a ženeme se do nákupů a shánění znovu. Rychleji a rychleji, více a více. Je to jako droga. Stejně tak honba za úspěchem. Totožný scénář, zas a znovu, a cestou odstraňujeme nepotřebné věci, nepotřebné lidi a ty, co nám nestačí, máme tendenci ušlapat.

No co? Jsou staří. No co? Jsou nepotřební. No co, že zemřou ? .. Jak jsem dnes bohužel slyšela …

Byla jsem zoufalá z té odporné energie lhostejnosti, sobectví, arogance a prázdnoty. Ptala jsem se, co za nimi lidi žene? S Lenkou jsme našly odpověď: Chybí dobro a láska. Nemohou tady být – většina lidí má zavřené srdce a nepustí je k sobě. Je snazší něco si koupit, než ponořit se sám do sebe a přes bolest najít to nejcennější. A pokud se vedle nich postaví bytost, která vysílá své světlo lásky, obvykle jí neporozumí a naopak odsoudí ….

Přesto, i kdyby se povedlo otevřít a zahojit srdce a duši jen jedinému z nich, a naplnit je láskou, má to smysl.…

V těžké době se ukazují pravé charaktery lidí. Může se stát, že se budeme divit, koho máme vedle sebe.… Ale všichni můžeme něco udělat – otevřeně dávat lásku – svým nejbližším, cizím lidem, zvířatům, rostlinám a sobě. A současně s hygienickými opatřeními dojít poctivě ke svému srdci a nabídnout ho s čistým úmyslem jiným.

Jedině tak změníme svět ….

Prosím přemýšlejte o tom…. Hezký večer.