Říkejme jí Emma. V očích jiných krásná, atraktivní, vzdělaná a úspěšná mladá žena. Co nemá štěstí na muže. V jejích očích nehezká, neatraktivní, průměrně chytrá žena, co nestojí za nic, a proto jí nikdo nechce. Tedy žádný muž.

Kdysi jsme spolu pracovaly na posílení její osobnosti a musím říct, že se nám práce povedla – rozkvetla, usmívá se, září jí oči, úplně jinak se obléká, prýští z ní život a temperament a energie má na rozdávání. Nešlo si toho nevšimnout. A v poslední době září ještě víc. Potkala někoho, kdo otevřel její srdce a naplnil ho láskou a štěstím. Zalykala se jím, byla spokojená, zamilovaná a milovaná. Ten stav trval sladké dva měsíce. S přítelem se víc a víc potkávali, trávili spolu dny, večery i noci, povídali si, mazlili se a milovali a ona si myslela, že nic ten stav štěstí nemůže zkazit.

Sestěhovali se k sobě, začala plánovat byt, domácnost, co se koupí, co vyhodí nebo změní, kam pojedou na dovolenou i to, že do několika měsíců by jí mohl přítel požádat o ruku. Začala se na to těšit a v duchu představovat. Jaké to bude, až …. až budou spolu u moře zalitého sluncem a jejich láskou. Až před ní romanticky poklekne a podá jí zásnubní prsten. Až ona bude stát před ním v bílém ….

Dny a minuty se jí zdály nekonečné a běžný čas utíkal šnečím tempem. Proč ještě není víkend a nemohou spolu strávit celý den? Plánovat a povídat si? A když se víkendu dočkala, přišlo zklamání. Přítel měl jiné plány, a došlo k první větší hádce. Současně vůbec nesdílel její touhu o tom vyprávět si, jaké to bude, až se budou brát, chtěl jít do kina a pak za kamarády na pivo. Drobných rozporů pomalu přibývalo a hádky se stávaly častější a častější. Jakoby někam utíkala láska a jeho pozornost, ale ke slovu se hlásily její výčitky a otázky typu: “Kde jsi byl? S kým? Cos tam dělal? Kdy přijdeš?” ….

Cítila podvědomě, že se vztah začíná kazit, dokonce ještě ani o tu ruku jí přítel zatím nepožádal, a už jsou spolu skoro půl roku. A tak tu sedí proti mně a chce slyšet, že je přítel divný. Zklamala jsem jí.

“Emmo, co jste dělali včera s přítelem?” ptám se.

“Nevím, asi nic,” říká.

“Nevzpomínám si.”

“Dobře.” pokračuju, “tak tedy o víkendu??” …

Chvíli váhá. “Nevím, nic důležitého, něco jsme snědli, pak se dívali na televizi …pak on šel za kamarády, jo, už vím, naštval mi …”

“Povídáte si?” …

“Ne! On se nechce bavit o svatbě!” stěžuje si.

“Tak to nemyslím,” usměrňuju jí. “Myslím, zda si vyprávíte o tom, co bylo v práci, jaký jste měli den .. ?”

“Ne, proč?” říká udiveně …

Už víte, co dělá Emma špatně? Má příliš veliká očekávání. Upnula se k budoucnosti a zuby nehty se jí drží. Snad proto, že jsou její sny velmi krásné a romantické? Nevím. Snad proto, že je v nich šťastná a tím velkým štěstím se zalyká? …. Že si to tak naplánovala?? …. Jenže to velké štěstí nepřichází. Takové, jaké čekala. A ona je zklamaná a frustrovaná. Cítí se podvedená a nejistá, že tomu tak není. A protože se neplní její očekávání, cítí se ohrožená.

Jakákoli reakce jejího přítele, která neodpovídá jejímu snu, je podrobena přísnému zkoumání a přemýšlení. A čím více o ní přemýšlí, tím více si je jistá, že nastane problém, že to mezi nimi nedopadne (zase, tak jako vždy s předchozími partnery) dobře. Z toho je nešťastná, a proto situaci zkoumá znovu. Dojde k podobnému závěru, který potvrdí ten předešlý. Je to jasné. Rozejdou se.

Hlava spustí na plné obrátky a nálada klesne hluboko pod bod mrazu. Když se pak přítel večer vrátí domů, namísto toho, aby jej objala, na něj vyjede, a začnou se hádat. A tak je to stále dokola.  Neumí mu říct, co by od něj chtěla, on vidí, že se ona mění, je hádavá a nejspíš nešťastná. A ona si myslí, že jí on přestává mít rád a vztah skončí krachem.

Proč se to celé děje? Emma se příliš soustředí na očekávání, na sny, a uniká jí každodenní realita. To malé drobné štěstí, které každý prožíváme během dne – když vám partner uvaří kávu ke snídani, nebo připraví svačinu. když se přivítáte polibkem a nadšeně si vyprávíte, co kdo zažil. Když jste se na sebe JEN těšili… a nebo když vám nechá v noci peřinu, kterou jste si zabrala sama pro sebe, a spokojí se s dekou, jen proto, aby vám nebyla zima.

Někdy se moc soustředíme na to, co by mělo být. A jak by se měly plnit naše sny. Jsme nešťastní z toho, že to nevyjde. A ani si nevšimneme toho, že nám uniká přítomnost …. A zapomínáme žít …. tak nějak normálně, drobně, ale hezky. Řešíme v hlavách to, co možná ani nenastane, namísto toho, abychom se soustředili jeden na druhého. Právě teď. A tady.

Tak to běžte napravit

Hezký den!