.... Žít svůj sen ....

MUDr. Yvona Kotroušová
lékařka, mentorka a koučka​
certifikovaná koučka a mentorka PURE MIND

vycvik
Yvona Kotroušová

Yvona Kotroušová

Tenký led

Ten den byl jako malovaný. Jela jsem s kolegy lékaři sloužícími na záchrance na kurz krizových situací a neodkladné první pomoci u hromadných neštěstí. Kurz velmi potřebný, ale všichni jsme tajně doufali, že v reálném životě nikoho z nás nepotká. Pořádající firmu jsme už trochu znali, vždy se dobře postarali i o společenský program, a protože kurz byl několikadenní, vyzbrojily jsme se s kolegyní i pro tyto – a jiné – příležitosti. Ona pro tento účel zakoupila nepředstavitelně drahé, zato úchvatné laboutinky (dámám netřeba představovat, pro pány vzkaz, že jde o dámské střevíčky světoznámého návrháře, tak drahé, že byste vlastní ženu raději zabili, než jí tento skvost dopřáli) a novou sukni, a já apartní hedvábnou noční košilku (jeden nikdy neví) a rovněž nový kostým, kalhotový.

Nálada v autobuse byla veselá, jediné, co nás trochu zaráželo, byla neobvyklá zamlklost a strohost v odpovědích představitelů pořádající firmy. “Už tam budeme?” ptám se dychtivě jednoho z představitelů firmy, když jsme míjeli odbočku do známého hotelu v Brně. “Jo,” zněla neurčitá odpověď a odvrátil ode mě pohled. Jenže my přejeli všechny známé odbočky do centra moravské metropole a i odbočku na Slatinu. Úměrně s tím klesala naše nálada – přece jen jsme byli zvyklí na nějaký standart ubytování a pěkný hotel ve vesničkách za Brnem jsme neznali. Zabočili jsme až u Libavé. Ne že bych byla nějaký znalec, ale můj manžel je z Beskyd, a tak tyhle lesy znám. Z auta.

“Hele, tady je asi nějaký nový wellness,” švitořila kolegyně a vytahovala rtěnku, aby si dokreslila úsměv. Neodpověděla jsem. Krve by se ve mně nedořezal. Došlo mi to. Můj manžel není jen z Beskyd. On je taky bývalý voják. A o Libavé mi vyprávěl ….

Moje obavy se naplnily. Autobus zastavil za cedulí “Vojenský výcvikový prostor.” Kolegové se po sobě nechápavě dívali, a já si balila nové sako do kufru. “Co děláš?” ptala se kolegyně. “Bude Ti zima.” “Nebude” odtušila jsem. A měla pravdu. Vystoupili jsme z autobusu, který okamžitě odjel pryč. Všude louky, lesy, nějaké divné dřevěné sruby, vysoké lezecké věže, překážkové dráhy, lanové dráhy a spousta věcí, které dodnes nevím, jak se jmenují. A bahno, kam se nezadržitelně nořily podpatky laboutinek. A komáři. A taky vojáci. Hodně vojáků. Celí v černém, v kanadách, s tmavými brýlemi, stáli, a jen se dívali. Beze slov. Jeden křičel: “Do družstev. A dělejte!” Ten si sundal brýle a bylo vidět, jak dobře se pohledem na nás baví. Matně si pamatuji, co je to družstvo. Ještě z vybíjené.

Kolegyně v lodičkách se sebrala, že odejde. Nelíbilo se jí to. “Zpátky,” řval na ní. “Jdu se převléci,” řekla mu. “Nemáte ponětí, co ty boty stály. Tady je špína.” “Špína?” zeptal se pobaveně. “To ještě poznáte!” A tak jsme tam stáli. Na sluníčku (což bylo fajn, tedy pro mě), v prachu, tak, jak jsme přijeli, v kostýmcích, střevíčkách, a žrali nás komáři.

Pochopili jsme, že moc domluvy s vojáky nebude. Prý jsme na kurzu medicíny katastrof. Neřekli nám o tom, aby nás dostali do psychického a fyzického stresu, na dno sil. Kolegyně tam už byla – laboutinky zničené. Chtěla někoho zabít. Nebo plakat. Věděla jsem, že jsem asertivní, a umím vyjednávat.

“Nějak se dohodneme,” řekla jsem nejblíž stojícímu vojákovi. “Chceme se jen ubytovat, vysprchovat, převléci, najíst se, dát si kávu a pak později odpoledne sem přijdeme, ano?” “Vysprchovat??!!” ptal se nevěřícně. “Je snad z Třetihor?” pomyslela jsem si. Neandrtálec. “Tak pojď.” Kývnul na mě. Mrkla jsem na kolegyni – tak se to dělá. Vidíš? Všechno jde.

Hromadné neštěstí. Zával v dole. Tlaková vlna. Desítky mrtvých a těžce zraněných. Krvácejí. Umírají Ti. Tvoje je patro až nahoře. Dělej!!! Dělej!!!” a ukázal na lezeckou věž. Byla vysoká. Moc vysoká. Dvacet pět metrů.

Měla jsem závrať. Pochopila jsem, o co tady jde. Upustila jsem kufr, běžela k batohům zdravotnickým, vzala je na záda, a běžela k věži. On za mnou.

“Jak se tam dostanu?” zeptala jsem se zcela naivně, tušíc něco nekalého.

“Tudy!” zasyčel a ukázal na žebříky stoupající kolmo vzhůru. Kolmo a bez jištění.

Udělalo se mi zle. Mám závratě i když stojím na zemi. Žebříky nesnáším. Z věže nad námi sténali a křičeli namaskovaní figuranti. Tak věrohodně, až mi vytryskli slzy. “Bojíš se?” vysmíval se mi voják.

Jestli něco nesnáším, tak fakt, když jsem tlačena do kouta a nemám možnost se bránit. Když někdo rozhoduje o tom, co se mnou bude, aniž bych měla možnost to ovlivnit. A baví se na můj účet.

“Tu radost ti neudělám, d****e,” pomyslela jsem si. Zatnula jsem zuby. Vzbudil ve mně furiantství. Velké. Lezla jsem po žebříku jak o život, on za mnou. Cestou jsem překračovala namaskované mrtvé a zraněné, k nimž se skláněli moji šťastnější kolegové, co si vlastní prostořekostí neřekli o nejvyšší patro. Konečně jsem tam byla. V rekordním čase jsem ošetřila svoje zraněné a zachránila je. Ukázkově.

“A teď dolů! Dělej!” poručil voják. Už jsem ho měla dost, i****a. Byla jsem unavená, špinavá, hladová, a agresivní. “Po žebřících neslezu,” věděla jsem. Jenže jak jinak se dostat dolů? Schody tu nepostavili, princ, který by mě snesl a zachránil, tu evidentně také nebyl, a říkat si o pomoc tomu ….tomu **** ….” Nikdy !!!!!!” “Slaním,” řekla jsem mu suše. Nebo skočím, pomyslela jsem si.

Vděčně jsem si vzpomněla na svého trenéra z fitka, který mi svého času trápil na lezecké stěně.

Nezapomenu, jak jsem se cítila, než jsem se spustila z věže dolů. Jako na tenkém ledě. Udělat krok do neznáma vyžaduje odvahu. Překonání strachu. Svých zábran. A schovaných bubáků. Nejhorší je rozhodnout se. Pak už to jde. A ten pocit, když jsem byla ve vzduchu. Šťastná! (a bez vojáka)

Zkuste to také – udělat krok do neznáma. Třeba zjistíte, že i když to možná bude neplánované nebo z donucení, bude to jedna z nejhezčích věcí vašeho života.

P.S. Laboutinky ten kurz nepřežily. A moje hedvábná noční košilka zůstala sbalená v kufru. Spali jsme na kavalcích v chladném srubu bez vody a elektřiny, a myli se ve společné umývárce…. Hotel se nekonal. Přesto na to vzpomínám s láskou.

Hezký den 🙂

Foto: pixabay.com, unsplash.com

Nenechte si ujít žádný příspěvek

Zadejte svůj e-mail a nic vám neuteče

Sdílet

Share on facebook

Napsat komentář