Když jsem počátkem roku se značným znepokojením sledovala situaci v severní Itálii, kde se rozmáhalo nové onemocnění Covid 19, neuměla jsem si ani představit, jak rok 2020 prožiji. Ještě koncem února 2020, sedíc na workshopu s tehdejším ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem a jeho náměstkem profesorem Prymulou, jsme byli uklidňováni, že to v Česku až tak strašné nebude.
A pak přišel šok – lockdown pro celé Česko jako reakce na zavlečení nákazy povětšinou lyžaři ze severní Itálie a Rakouska. Tenkrát jsme to zvládli, těžce nemocných a mrtvých sice přibývalo, ale ne až tak dramaticky, a my, lékaři první linie, jsme se díky opatřením a zavedením distanční péče (tedy ošetřování pacientů na dálku) stihli alespoň trochu chránit a během času vyzbrojit ochrannými pomůckami, které jsme v počátku neměli vůbec žádné či v počtu několika málo kusů. Proč? Protože nikdy nebyly v takové míře potřeba. Dostali jsme čas.
A tak zatímco jsem přes den ordinovala, snažila se, co to šlo, abych zachovala co nejvíc z běžné praxe ordinace všeobecného praktického lékaře pro dospělé (tedy klasické vyšetřování, preventivní péči včetně prohlídek, závodní péči, léčebnou činnost, vyplňování všemožných dotazníků, formulářů, výpisů, prohlídek pro různé zájmové činnosti včetně např. řidičských či zbrojních průkazů, posudkovou činnost pro ČSSZ, odběry krve a biologického materiálu pro specialisty, zajišťování předoperačních vyšetření) a současně pomáhala na žádost Krajské hygienicko epidemiologické stanice s trasováním pozitivních lidí a následně jejich karantén či izolací, po večerech a nocích jsem brouzdala po webech a snažila se zajistit pro ordinaci a mou sestřičku dostatek pomůcek včetně covidových masek. A jen díky mým skvělým přátelům se to povedlo.
Na rozdíl od ambulantních specialistů jsme rozhodnutím ministra zdravotnictví měli nařízenu tzv. pracovní povinnost, kdy jsme museli zrušit plánované dovolené, a být k dispozici. Museli jsme se naučit mnoho nových věcí, s nimiž zákonitě, zejména pokud jde o IT technologie, mohli mít starší kolegové a kolegyně problém. S úlevou jsme všichni kvitovali soudržnost Česka. Pamatujete?? “Česko šije roušky” “Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě” … ?
Po létě, plném chaotického rozvolňování, jsme se přehoupli do září, kde – přes protesty odborníků – byly vpuštěny děti do základních škol, abychom posléze v říjnu všichni pochopili, že to nebylo dobře. Strmě narůstal počet nově pozitivních pacientů, nově nemocných, nově hospitalizovaných i nově zemřelých.
Zkuste se prosím zamyslet: Z celkového počtu nemocných lidí odečtěte počet těch, kteří jsou s Covidem hospitalizováni v nemocnicích. Vyjde vám pravděpodobně dost vysoké číslo pacientů, kteří jsou doma (nejsou hospitalizováni). Kdo s nimi řeší jejich zdravotní stav, a to opakovaně? Jejich karantény a neschopenky? Nebo kdo je indikuje k přijetí do nemocnice, pokud se jejich zdravotní stav zhorší? Ano – právě praktický lékař. Ten, o kom se nemluví. Neviditelný pro mnoho z vás. Přibyla nám, velmi citelně, práce.
A po zmírnění vzestupu v listopadu tu máme opět, po předvánočním zcela nesmyslném rozvolnění opatření, takovou vlnu nových onemocnění Covidem, o níž se nám dosud nezdálo .… Mnoho z nás Covidem onemocnělo. Někteří na něj zemřeli. A všichni jsme vyčerpaní a unavení, protože tento nápor se snažíme ustát od března 2020. Nepřetržitě. Se vším tím, co jsem psala výše, jen nemocných jsou násobky v porovnání s počátkem roku 2020. Přičemž díky vládním (ne)opatřením i bojkotu ze strany některých občanů ČR bohužel nevidíme světlo na konci naší cesty.
Zdá se, že by jím mohlo být očkování. Všichni si od něj mnohé slibujeme. A naprostá většina z nás, až přijde čas, se do něj hodlá aktivně zapojit. Otázkou však je KDY a JAK? Protože budeme li mít zachované povinnosti ordinace praktického lékaře pro dospělé (viz. výše), a po pravdě ani nechceme, aby z nás byly většinově sejmuty (protože ony si totiž na nás “počkají”, neb se stejně musí udělat a není, kdo jiný by je za nás provedl), tak očkovat v rozsahu ordinačních hodin by pro většinu z nás znamenalo omezit stávající diagnosticko-léčebně-preventivní péči.
Proč? Nemáme totiž za zády zázemí nemocnice a nahraditelnost personálu. Pracujeme obvykle v režimu jeden lékař a jedna zdravotní sestřička. Nabízí se tedy možnost očkovat až PO skončení našich ordinačních hodin v našem SOUKROMÉM čase. Do něho však nelze kolegyně a kolegy nutit. I my máme a chceme mít svůj soukromý život, i my si potřebujeme odpočinout, i my máme (malé) děti.
Co s tím? Uvítali bychom podporu od státu. Jakou? SKUTEČNOU. Materiální, finanční, morální (sic!). Ne však takovou, kterou prezentují (i veřejně) někteří politici, jednoho pana hejtmana nevyjímaje, kdy – bohužel – znevažují práci nás, praktických lékařů pro dospělé.