Je to už několik měsíců, kdy jsme se s kamarádem bavili o koních. Řekla jsem mu, že jsou má životní láska a toužím po tom jednou svého koně mít. Zároveň jsem zmínila, že jsem se kdysi pokoušela o jezdecký výcvik, ale že se za jezdce nepovažuji, protože nemám jezdeckou licenci. Velmi se podivil nad tím, k čemu mi to bude? Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že je to vlastně zkouška, na jejímž konci je potvrzení, že jezdit umím.

Nechápal. “Ale to přece víš sama??”

Nechápala jsem já: “Ale nemám tu licenci … “

Až po dlouhé době jsem pochopila, co mi říkal a jsem mu za tu lekci vděčná.…

Někdy se nám totiž stává, že příliš lpíme na potvrzování zvenčí – na názorech druhých, na hodnocení druhých nebo dokonce na lejstrech, úředních potvrzení, že jsme takoví či onací, že něco umíme nebo ne. A příliš málo nasloucháme sobě, svému nitru. A ještě méně si věříme. Přitom my sami, naše já, velmi dobře ví, co chce a kam směřuje, i co umí.

A tak si říkám – není to škoda??

Krásný den 🙂

Edit – pro tu, která to potřebuje slyšet:

Jsi na správném místě, dokonalá taková, jaká jsi.

Nepotřebuješ víc znát, umět, tvořit.

Ano, čti knihy a vzdělávej se, ale to není to hlavní.

To hlavní je Tvé srdce a Tvé požehnané ruce.

Máš to v sobě.

Dar pomoci.

Neboj se začít. Hned. Teď.