V souvislosti s onemocněním Covid 19 dlouhodobě přemýšlím o tom, proč lidská populace – napříč všemi kontinenty – reaguje výrazně odlišně a téměř dramaticky se rozdělila na popírače tohoto onemocnění a s ním souvisejících preventivních opatření, a na druhou skupinu, která akceptuje situace a snaží se pokud možno racionálně fungovat i s omezeními, která jsou daná, mimo jiné i z důvodu ohleduplnosti a altruismu k ostatním. Nám “ovcím”, jak býváme často hanlivě odpírači označováni, je pak velmi razantně podsouván strach.
Strach z nemoci Covid 19 a nejspíše i ze smrti, kdy se natolik bojíme dle popíračů o sebe a své blízké, že jsme téměř bez řečí schopni přizpůsobit se opatřením ze stran států. Je to ale opravdu strach? Strach je totiž emocí sice negativně vnímanou, ale pro život velmi důležitou. Má výraznou ochrannou roli pro náš život a je poslední, ruční, brzdou před katastrofou. Vzniká na základě našich i společenských zkušeností, očekávání a podílí se na něm i míra našeho osobnostního nastavení.
Pojďme se spolu zamyslet: Přijala jsem, že existuje nové virové onemocnění, které je v důsledku závažné, u někoho probíhá lehce, jiného může i zabít, i u lehkých průběhů zanechává dlouhodobé nepříjemné následky a jeho zrádnost tkví i v jisté míře nevypočitatelnosti, s jakou postihuje mnoho orgánů a systémů v našem těle. Šíří se prioritně kapénkově, tedy hurá – lze se proti němu bránit důslednou a důkladnou opakovanou hygienou rukou, sociální distancí (vzdáleností mezi lidmi) a v první řadě nošením bariérových pomůcek, tedy respirátorů a roušek. A nyní díky Bohu i očkováním.
To, že něco přijmu, zvláště pak nemoc, která může na životě a zdraví ohrozit mě i mé blízké, nevnímám jako strach, ale jako celkem slušný kus hrdinství (musela jsme si přiznat, že to reálně existuje, že mi to reálně ohrožuje, a že mi to reálně omezuje) a ohleduplnosti (kvůli sobě i ostatním se musím omezit – a udělám to – ve svých aktivitách pracovních i volnočasových). To není strach. To je ratio.
Víte, co je strach? Když někdo strká hlavu do písku před fakty, kterých se obává a odmítá je přijmout. Když se někdo jak malé zpovykané dítě brání přijmout reálné argumenty a vzteká se a křičí na nárožích a náměstích. Když někdo demonstrativně odmítá protiepidemická opatření, protože si nemoc znegoval, že neexistuje.
A proč to vzniklo? Lidé ztratili důvěru v autority – ve vládu, ve společnost, ve zdravotnictví, v systém jako takový. Nenašli tam dostatek pochopení, možná vysvětlení, možná edukace, možná naděje, možná od všeho trochu. O české cestě se tu výslovně rozepisovat nechci, protože bych musela být velmi vulgární .…
Je smutné, když se dočítám na sociálních sítích, že si lidé radši ověřují diagnosy a své domněnky ve facebookových skupinkách, než aby s problémem kontaktovali lékaře, jemuž nevěří. A nebo na druhou stranu neustále a opakovaně požadují od něj donekonečna vysvětlování, rozporování zpráv typu fake news a zlobí se, když to nedělá.
Víte, není v silách zdravotníků v dnešní době dělat cokoli navíc. Své síly dáváme prioritně nemocným bojujícím o své zdraví a opakované aktivity a vysvětlování na sociálních sítích vzdávám i já 🙂
Mnoho totiž bylo řečeno, a kdo nebude chtít slyšet názor lékaře, stejně jej smete ze stolu. Nelze takového člověka uspokojit, protože postrádá základní znalosti a souvislosti z medicíny, dané mnohaletým studiem praxe i postgraduálně. To není vychloubání se. To je prostý fakt. Napadlo by vás zpochybňovat práci automechanika či kadeřnice? Ptát se, proč dává do Vašeho auta tento šroubek a ne jiný? A nebo proč kadeřnice použila tento šampon a ne ten druhý, co měla včera vaše sousedka? .…
A jsme u jádra problému: Kdo si pustí k sobě informace? Kdo je ochoten je přijmout a přemýšlet o nich? Jedině člověk, který si je sám sebou jistý. Který zná svou hodnotu a nenechá se zviklat pochybami. Jedině ten, který si, právě proto, že má rád sám sebe, váží i druhých lidí a dbá o jejich blaho. Ten, který si váží své vlasti a její historie. A přesně ten, který tím, že zná svou cenu i své přesné místo v životě, v ten život věří. Věří, že všechno to, co se děje, má nějaký smysl a posune jej to dál. Má důvěru v budoucno nebo chcete li v Boha. A s větší lehkostí než ten nejistý se dokáže – alespoň na chvíli – oprostit od obav z budoucnosti. Netlačí tolik na výsledek. A nevyžaduje neustálou kontrolu. A ví, že věci se dějí tak, jak mají .…
Zkuste uvěřit .…