Po delší době píšu … proč ta odmlka?

Některá témata si potřebovala oddychnout, některá byla napsána, a některá potřebovala dozrát.

A také mám pocit, že čím dál více lidí očekává, že bude voděno (téměř denně) za ručičku a jiní jim budou se vším radit …a přestože kopu do vlastních řad koučů a psychoterapeutů … to není dobře.

I kdyby se jich vyrojilo ještě více (odkud však přišli ?? …), stejně každý z nás žije a mě by žít svůj autentický život. Se všemi vzestupy a pády.

Protože někdy v životě stačí jen chvilka.

Před několika dny jsem namátkou zahlédla text na FB plný zoufalství, bezmoci, lítosti a křivdy z toho, co se pisateli stalo…

Vnímala jsem, že jen potřebuje pohladit, slyšet, že není sám. Že zase bude dobře.

A protože jsem se sama před lety v rámci zájmové skupiny s kyberšikanou setkala, věděla jsem, jak moc je to pro něj důležité.

A tak jsem napsala pár řádků.

Ze srdce.

Do srdce.

A on se včera ozval.

A mimo jiné řekl, že ani netuším, jak moc jsem v danou chvíli pro něj udělala, jak moc to pro něj znamenalo a změnilo pohled na svět.

Jen pár slov.

A zájem o druhého člověka.

Někdy stačí jen chvilka….