Měla jsem radost. Po dlouhém čase se mi ozvala milá bývalá klientka, které jsem ve svých začátcích pomáhala nalézt samu sebe v osobní, ale i profesní rovině. S potěšením jsem poslouchala, že se jí daří, že i život s partnerem se zklidnil a prožívala radost, a všechno dle ní klape jak má. Jen by nyní jenom potřebovala s něčím poradit.

“S čímpak Vám mohu pomoci?” ptám se. “Jenom maličkost” říká jen tak. “Potřebuju poradit, jak mám partnerovi dokázat, že jsem hodná. Že jsem dobrý člověk. Že to tak není, co si myslí.”

“Co tak není?” po pravdě moje nadšení mi v tuhle chvíli opustilo. Tušila jsem něco nepěkného.

“No, víte” rozpovídala se, “ono nám to všechno klape, on víc komunikuje, doma pohoda, ale čas od času se stane, že jeden z nás vyjede. Znáte to – starosti v práci, doma se pořád něco řeší, teď zrovna jsme se pustili do rekonstrukce domu, řešíme peníze, firmy, co to budou dělat …no a nedávno jsme se bavili o našem příbuzném. A ten můj mi řekl, že jsem zlá na toho příbuzného, že se chovám sobecky, že jsem o něm začala mluvit jinak – rozuměj špatně – což dříve nebývalo, že ho pořád kritizuju a stěžuju si na něj, že na tom člověku vidím jen to špatné a to že je můj sobecký přístup …” říkala tiše.

“Paní Yvono, znáte mě, pomáhala jste mi, víte, že na tom ještě pořád nejsem se sebevědomím a sebejistotou dobře, moc nedůvěřuju cizím lidem, ani těm vlastním …ale … jsem si jistá, že nejsem sobec. Že nejsem zlý člověk. Že se snažím pomáhat všem. A pro druhé bych se rozdala. Ale taky už vím, kde jsou moje hranice, co mi poškozuje  a dokážu si stát za svým. Věřte, že mám důvod chovat se opatrně k tomu člověku, ale nikdy jsem vůči němu nebyla sobecká nebo snad zlá … Já to vím, jenom to potřebuju nějak sdělit mému příteli. Obhájit se. Že taková nejsem.… Víte, je mi do breku, když mi dojde, jak mi on vidí a jak mě vnímá …” přiznává. “On je pro mě doma. Myslela jsem si, že před ním a s ním mohu mluvit zcela otevřeně o mých pocitech, názorech na lidi a věci, o tom, co mi trápí nebo těší a co jsem prožila … že mi pochopí … teď abych se bála cokoli říct a dávala si na to pozor … ”  Odmlčí se.

“Co byste udělala Vy? Mám se mu omluvit? A nějak se obhájit? Připadám si před ním jako lidská špína.”

Moje dobrá nálada byla tatam. Mohla bych být spokojená jako kouč, že bývalá klientka i díky mě našla svou hodnotu a i v situaci, která je pro ní citově bolestná, dokáže mít na sebe zdravý názor. Jenom .… stala se velmi závažná věc pro vztah. A ona si je toho dobře vědoma, přestože to nesděluje nahlas. Obava ale v jejím hlase patrná je.

Co bych udělala já? Především – neomlouvala bych se, protože šlo o můj názor. A v žádném případě bych nevysvětlovala, nepřemlouvala partnera, aby mi vnímal jinak, aby ve mně viděl dobrého člověka. Neskutečně by mě to ranilo a bolelo. Co? Že ve mně vidí sobce, zlého člověka. Že mě nezná tak dobře, aby věděl, že taková  nejsem. Že má na mě takový názor a neumí, nechce nebo se nedokáže vcítit do mých pohnutek. Že mi ublížil a ani se neomluvil … Proč bych mu nic nevysvětlovala? Ze dvou důvodů.

Tím prvním, méně důležitým, je fakt, že se mohu snažit sebevíc, ale do jeho hlavy nevtluču, nezargumentuji můj pohled na věc. On je svébytný a má právo vidět věci, jak chce on. A ten druhý, mnohem důležitější – čím více budete vysvětlovat, tím více to bude chápat jako selhání či vinu na vaší straně, která tam není. Pokud ve vás nemá důvěru, pokud si myslí, že jste sobec? …to opravdu není vaše chyba. Jde o jeho vnímání situace.

Asi bych se bála. Proč? Protože láska (cit) ve vztahu je jeho základním kamenem, stejně tak jako touha, vášeň , ale! – pokud vztah není založený na důvěře, na víře v toho druhého člověka, že je skvělý člověk, pro vás nejlepší, pokud v něj nemáte víru, že vše, co dělá, dělá s láskou a dobře… potom pochybujete o jeho vlastní osobnosti… a upřímně – má smysl být ve vztahu s někým, komu nedůvěřujete? O kom si myslíte, že není dobrým člověkem? O kom si myslíte, že je sobec?

Co tedy udělat? Mluvte s ním. Zeptejte se ho, zda to opravdu myslel tak, jak řekl, zda ve vás skutečně vidí sobce a zlého člověka? Mohlo se klidně stát, že mu “jenom” ujely nervy, byl vytočený z jiné situace a jeho hněv se po vás svezl. Což by být pochopitelně nemělo, ale … znáte to, jsme jen lidé, chybujeme.

V tom případě by se vám měl omluvit a vše vysvětlit. Měl by pochopit, že vám tím příkrým hodnocením ublížil, že si jeho slova můžete nést jako nezhojenou ránu v sobě klidně i mnoho dalších let, pokud se k tomu nepostaví čelem.

Mohlo se ale však i stát to, že to myslel zcela vážně. Že vás, z nějakého důvodu, tak opravdu vidí.

Pak se jej zeptejte, jak si dál představuje život, vztah se “sobcem”, za jakého vás označil … a sdělte mu i vaší představu.

Někdy slova velmi bolí. Vyletí z úst jak střela, a stejně tak poraní. Nedopusťte prosím, aby se tak dělo náhodně a nespravedlivě. A pokud se stane chyba, omluvte se. Dřív, než bude pozdě.

Moc vám držím palce.