Téma očekávání je z hlediska koučinku vděčné i věčné. Opakuje se v pravidelných vlnách a psala jsem o něm v několika z mých předešlých blogů. Zdá se však, že by bylo vhodné o něm znovu promluvit. Proč je ve vztazích tak špatné?

Většina z nás by spadala do kategorie „dobří lidé“. Snažíme se žít poctivě, naplno, v souladu se svým vědomím a svědomím, milujeme své nejbližší a respektujeme pravidla nejen společnosti, ale i jakéhosi křesťanského povědomí (v obecné rovině, přeloženo prachobyčejné lidské slušnosti), kde se snažíme neškodit a jednat s druhými tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi. To samé, ještě ve větším nasazení, platí s našimi blízkými.

A tak máme sklony často projikovat do nich, jejich jednání a konání, naše představy i činy.

Jako bychom jim vkládali do jejich srdcí, úst i šedé kůry mozkové nás samotné. Uděláme jim například radost nějakou pozorností, drobnou milostí, tím, že si všimneme, že něco řeší, a vyjádříme naši účast, že jim jen tak přineseme něco pro radost, nebo že nezapomeneme na jejich výročí, svátek či narozeniny a potěšíme je dárkem. Potud je vše správně.

Zlom nastává v okamžiku, kdy očekáváme, ano očekáváme, že se oni budou chovat stejně či alespoň přibližně stejně jako my sami. Tedy že si rovněž všimnou, když my budeme něco řešit, že nás rovněž potěší nějakou nečekanou pozorností či dárkem, když budeme něco slavit.

Jenže nebudou. Protože nemohou.

Každý z nás jsme individualita. Náš život, zkušenosti, vnímání světa, představy a sny, ale i výchovy rodičů, vliv školy a dalšího vzdělávání, a ne v poslední řadě vliv dosavadních partnerů, jsou nepřenositelné a každý to máme jinak. Díky Bohu.

Proto nelze očekávat, že se oni dovtípí, že na něco zareagují stejně jako my. A současně není správné zlobit se na ně proto, že něco neudělají, co jsme očekávali, aniž bychom si o to na rovinu řekli, a vinit je ze zlého úmyslu, že zapomněli či dokonce nechtěli. Protože to tak být nemusí.

Ze života:

Že zapomněl na váš svátek? A vůbec nic vám nedal? …. Co když právě pro vás objednal něco, co milujete, ale dárek nepřišel, a jemu bylo hloupé vysvětlovat, proč to nepředá? …. Nedělejte zbrklé závěry. Nesuďte. Neprojikujte do druhých vaše představy. A neočekávejte. Naopak – komunikujte, mluvte. A naučte se dělat druhým radost jen tak, zcela bez očekávání čehokoli, natož že se vám to samé vrátí. Dávejte jen z čisté lásky a pro radost. Nezištně. Teprve pak, v té krystalické čistotě, se vám vaše skutky vrátí.

A nezapomeňte – očekávání a zklamání z jeho nesplnění často jde ruku v ruce s poruchou sebehodnocení a nízkým sebevědomím. A na tom je potřeba pracovat.