Kdesi (ve Spojených státech?) proběhl před několika lety experiment – lidé z jednoho Domova pro seniory byli velmi nešťastní a opuštění. Stejně tak malé děti, žijící v sousedství v Dětském domově. A všichni toužili po lásce. Někoho napadlo seznámit dohromady tyto dvě zdánlivě nesourodé skupiny.

A stal se zázrak: Senioři začali pečovat o malé děti, navštěvovat je, číst jim pohádky a vyprávět příběhy, chodit na procházky a učit malé lumpárny, a našli opět smysl jejich života. Do kterého jim malé děti přinesly svou bezprostředností a otevřeností radost, štěstí, smích a lásku.

O čem to vypráví? Lidé si často myslí, že bolí, když nedostáváme lásku, po které toužíme. Ano, to samozřejmě. Ale neméně stejně, ba spíše více, bolí skutečnost, když máte v sobě moře lásky, a nemáte jí komu dát ….

A právě tento pocit žalu po ztracené lásce vyléčí jedině láska sama. Tím, že, až budeme schopni, budeme pečovat o ty bezbranné, včetně zvířat či rostlin, a dávat lásku dál. Jen tak, nezištně, bez podmínek, a z celého srdce.

Abychom plamen Světla, který v nás Láska zažehla, předali dál.