Emancipace i moderní gender nemluví o ničem jiném, než o tom, aby se ženy vzdělávaly, volily, sportovaly, bavily se, pracovaly a překonávaly sebe i druhé … stejně jako muži. Že je to normální a že to tak má být. Aby měly stejné příležitosti, stejné možnosti, stejný plat. Možná to je pro někoho krásné. Pro mě ne. Ještě tak, kdyby bylo stanoveno od-do. Respektive lépe – kdyby každá žena znala své od- do. Bohužel však tomu tak není.
Proč? V konečném důsledku chápu gender a obzvlášť feminismu jako větší a ještě větší zlo.
Ano. Čtete správně. Zlo. Ženy totiž nejsou muži. Nikdy jimi nebyly a nikdy nebudou. A naopak. Fyzicky, psychicky, mentálně. Tak jako existují (a vždy existovala) biologicky pouze dvě pohlaví (něco jiného je pak sexuální orientace …), tak se vždy zaplať Bůh odlišovala a odlišuje fyziognomie žen a mužů. To ženy rodí děti. To ženy je nosí pod srdcem.
Jsme ve své jinakosti ideální. Muž je lovec, ochránce, tvůrce, myslitel, bojovník a jistota. Jeho síla i agrese dobývá svět. I ženu samotnou. Žena je něha. Laskavost, přijetí, láska a péče. Je proměnlivá jak oceán, ale uvnitř je klidná. Aby mohla dát život.
Vývojem společnosti však ženy dostaly příležitost pracovat … ono to je eufemické – ženy musely začít pracovat. Zejména tam, kde v minulém století vládla nesvoboda. Jen jim nikdo neřekl, že k povolání jim zůstanou jejich odvěké povinnosti – péče o domácnost, o děti, o rodinu.
A tak se z většiny žen staly superženy, hrdinky, které zvládnou vše, často i typické mužské práce. A dokonce jsou úspěšné. Mnohdy úspěšnější než muži. Dostávají se do vedoucích funkcí, do vysokého postavení. Jejich příjmy často zajišťují rodinu, protože mohou vydělávat více než jejich muži.
Co ale oni? Jak se muži vypořádají s tím, že je žena úspěšnější? Zejména je li jim soutěživost vlastní? Jsou li (muži) ve své síle, pak jsou si vědomi své hodnoty a přijímají ženu takovou, jaká je. Nemají problém s tím, že je úspěšná. Horší situace nastane, pokud však mají muži nevyřešené konflikty v sobě a svou sílu teprve hledají.
Jak to vypadá?
Jsou dvě možnosti:
1. Žena svojí úspěšností vyčnívá. Tak, že se muž začne cítit ohrožen tím, že se ztratí v jejím stínu. Že ona bude lepší než on sám. Že vydělává víc než on. Zdánlivě jako by žena překročila svou hranici a rozpínala se směrem k němu. Co udělá muž? Začne v ní vidět soupeře. Soka, který se dere na jeho místo. Jak to poznáte? Muž začne být agresivní – slovně, nebo i fyzicky, nepříjemný, útočný, může ponižovat ženu, vysmívat se jí, nebo jí zcela ignorovat. Touží jí zničit. Pokořit.
2. Muž se začne úspěšnosti své ženy bát. Není si jistý sám sebou, ale současně zjišťuje, že jeho žena skutečně zvládá téměř vše a že on doma zdánlivě skoro nic nemusí. Začne se mu nicnedělání líbit, stáhne se do pozice toho, kdo se po práci rozvalí doma na gauči, nestará se o děti a většinu starostí a jejich řešení rád přenechá ženě (stejně to ona udělá nejlíp, ne?). Žena přestává být partnerkou, a stává se jeho pomyslnou matkou, on jejím odmlouvajícím dítětem.
Sice jeho žena může nadávat, může se snažit o dialog, ale on jí stejně neposlouchá – hlavně, že má svůj klídeček. Během doby se žena naučí, že veškerá její snaha o pozornost a součinnost muže je marná – že to nejde ani po dobrém, ani po zlém. A tak se skutečně naučí většinu věcí v rodině udělat sama. Vše nakoupit, odnosit, zařídit, vyřešit. Ví dobře, že už muže téměř nepotřebuje. A také ví, že on by jí stejně nevyslyšel.
Proto upouští od snahy o dialog. A nejprve emočně, poté mentálně a nakonec fyzicky odchází ze vztahu s ním. Protože to takhle nechce.
Během tohoto přerodu muž zjistí, že jeho klídeček trvá nějak divně dlouho. Že jej už žena neatakuje prosbami, požadavky, že méně a méně mluví. I on pochopí, že tato zdánlivá pohoda s sebou nese zlověstné ticho a za ním bude velký průšvih. A když mu dojde, že se vzájemně odcizili, bývá však většinou pozdě na nápravu.
Zeptám se: Chcete to tak, muži? Toužíte přesně po tomhle, ženy?
Pokud NE, přečtěte si příští neděli ZDARMA návod na to, co dělat, aby se vám tohle nestalo. Bude se jmenovat Muž v síle.