Prázdniny jsou pojem, který znamená příslib něčeho krásného a hlavně dlouhého. Odpočinek. Oddech. Relax. Žádné starosti. Dostatek spánku. Tepla. Světla. Slunce. Voda a dovádění v ní. Vlahé večery. A romantika po nich. Výlety. Dobrodružství. A zmrzlina. A taky babička.

Ta naše – co už byla hodně stará a ne moc moderní, co bydlela na vesnici a měla velkou zahradu a spoustu zvířat. Nechodila do práce, neoblékala se podle poslední módy, nemluvila světovými jazyky, zato báječně vařila a byla s ní sranda.

Už dávno není, ale často na ní se sestrou vzpomínáme: Jak z ní šel vítr, i když nevychovávala.

Jak na všechny bolesti světa měla svérázný recept. Napřed  nám vynadala: “Ježiš holky, vy zase vypadáte! Co to máte na sobě?”, pak nám dala najíst. Hodně. Moc hodně. A pak nás zahnala spát. (“Žádný ponocování, ráno se brzy vstává”).

Opravdu se vstávalo brzy. Po skromné snídani jsme všichni šli (bez rozdílu, komu se chtělo nebo ne, nebo zda jste měli něco na práci) pomáhat – okopávat brambory, převracet a kupit seno, sbírat rybíz nebo natírat cokoli. Jo a taky vyklízet zvířatům.

“Cože máš??” zasyčela babička, když si všimla mých protočených očí. “Musím se učit anatomii, babi” řekla jsem. “Aha – coo?  Nic nebude. Na zábavu budeš mít čas po práci”. 

Na všechno měla univerzální lék – jídlo a spánek. A kupodivu to zabíralo. I když jsem řešila kluky. Právě jsem prožívala velkou první lásku, kterou babička komentovala: “Všichni chlapi jsou prevíti. Ale jednou Ti přijde ten pravý.”

“A ten nebude prevít babi?” ptala jsem se s nadějí. “Bude” řekla. “Ale Tobě to už bude jedno”.

Když na ní myslím, mám slzy v očích. Ona uměla popsat celý svět ve dvou větách. Žila přítomností. A nedělala si vrásky, zda to, co řekne, se bude někomu líbit nebo ne. Léčila jídlem, spánkem, dobrou náladou a vírou. Že bude líp.

Možná by neškodilo se čas od času právě tím inspirovat.