Já na prvním místě. Trochu pobuřující, hodně pravdivé. Tento blog vyšel minulou neděli. Jenže .… pořád jsem kolem něj chodila a říkala si, něco mu chybí. Když se řekne A, musí se říct taky B.

Četli jste, že:

10. Vyšší level: Zkus se zamyslet, proč pomáháš? Jestli z nezištné lásky k druhým a díky tvému vlastnímu naplnění, super. Jestli však podvědomě očekáváš, že za pomoc jiným dostaneš uznání, poklepání po ramenou, pozornost nebo dokonce lásku, pak … je něco špatně.

Protože:

11. Jedině nezištná láska (péče, pomoc, rada, cokoli dalšího) je ta pravá.

No jo, ale .… Když my tu pozornost (vděčnost, obdiv, uznání, poklepání po ramenou nebo i lásku) potřebujeme. My bytostně potřebujeme vědět, že si nás druzí váží a mají nás rádi. Protože – zdánlivě – když nás rádi mít budou, budeme šťastní. A protože víme, za co jsme byli chváleni v dětství (“pomáhej!” “dobře se uč” “buď nejlepší!” “starej se o druhé!” … ) tak to děláme, abychom pochvalu dostali i v dospělosti. Abychom měli lásku. Zájem.

Víte, co je na tom špatně? Jestli tolik potřebujeme mít lásku ( … ) druhých, máme té vlastní málo.

To, co nemáme sami, potřebujeme saturovat od jiných!

A je to venku. Takže? Dělejme to přesně naopak – sami sobě poskytněme to, co nám chybí. Láska. Pozornost. Péče. Zájem. Pochvala. Uznání. Atd. A nečekejme to od jiných. Sami sebe saturujme.

A stane se zázrak: Druzí si toho všimnou. A začnou nám tyto cenné komodity poskytovat nezištně také.