Také pozorujete, milí přátelé, že téma tolerance obecně je čím dál více ožehavé v posledních letech?? Pak nejsem sama. Musím však přiznat, že to, co se děje v nedávných dnech a týdnech mezi lidmi, a to včetně sociálních sítí, předčilo ve zlém všechny mé představy. Zlo, nesnášenlivost, kastování, extrémní tlak, protože “kdo nejde s námi, jde proti nám”. Nyní v souvislosti s volbou nového prezidenta České republiky.
Tam, kde se dokázali dříve kolegové normálně bavit, kde si kolegyně vyměňovaly recepty na vaření či se bavily o dětech, kde se dospělé děti s úzkostí a starostlivostí v hlase ptali na to, jak se daří stárnoucímu tatínkovi na venkově, je dnes bojiště. Názorové, důkazové, konfrontační, silně se vymezující a extrémně tlačící ke zlomení toho druhého (protože o přemlouvání bohužel většinou již nemůže být řeči) na svoji stranu. Intelektuálové proti manuálně pracujícím, velká města proti venkovu, mladí proti starým.
Jenže: KDO dal KOMU právo SOUDIT? KDO dal KOMU právo posuzovat názory toho druhého, když nežijeme jeho život a neplatíme jeho složenky? KDO dal KOMU právo lámat druhého člověka v jeho vůli? A ne, nepřesvědčí mě žádný bohulibý argument ve prospěch kohokoli z kandidátů.
Proč? Protože respektuji plně názor toho druhého a právo jeho svobodné volby. To je demokracie. Mohu se s ním v klidu bavit a zeptat se bez posuzování a hodnocení na jeho názor, ale v žádném případě jej nesmím tlačit. Mimo jiné i proto, že právě tlakem prokazujeme medvědí službu tomu, koho favorizujeme.
A víte proč ještě? Kdokoli z lidí je pro mě mnohem více než jeho názor na politickou věc. Je to člověk z masa a kostí s jeho sny, zkušenostmi, s jeho láskami, trápením, s jeho něhou i strachem, s jeho životem, jeho rodinou, prací a osobností. Určitě ne bezchybnou, ale kdo z nás chyby nemá?
Nezavrhnu někoho jen proto, že má názor odlišný od mého. Protože může být milující manžel, starostlivý tatínek, zkušený kolega v práci nebo ten veselý pán, který každé ráno baví cestou do práce celý autobus a dělá všem příjemnější den.
Nezapomenu na telefonát zoufalého starého pána, který se právě kvůli odlišnému politickému názoru pohádal s jeho dospělými dětmi a pláče, protože se bojí, že přijde navždy o ty nejdražší…
Když se zamyslíte – jak moc ovlivní či neovlivní naše životy líté boje a pře o to, na čí straně je pravda? Nemá větší význam vážit si a budovat ty nejtěsnější vztahy s našimi nejbližšími?
Žít dobře a snažit se být příkladem všem kolem sebe? Snažit se cestou smíru a kompromisu dojít shody, dříve než od sebe odeženu třeba ty, kteří mně mnohokrát pomohli a stáli při mně? Snažit se o spokojenost a naplněnost moji a všech mých blízkých?
Politická rozhodnutí mohou být velká a zásadní. Nikdy však nebudou fungovat, pokud nebudou mít podporu zdola, od prostých lidí, kteří ta rozhodnutí budou – rádi – každodenně žít.