Bez mučení se přiznám, že v kontrastu s tím, jak miluji Advent a Vánoce, Silvestr nesnáším. Není a nikdy nebyl pro mě svátkem, spíše nutným zlem, a vždy se těším, až pomine. Nejde o nostalgii ze ztráty starého roku, spíše o odpor k téměř povinnému bujarému veselí “na povel” a spoustě opilců navrch (pozůstatky z dob mých služeb na záchrance). A – současně – o můj nesouhlas s ohňostroji a zábavnou pyrotechnikou jako takovou.

Možná vám přijde divné proč? Vždyť vždy píše, jak má ráda vánoční výzdobu, světýlka… ??

Mám. Ale ta tichá. V úctě ke všem bytostem, které hluk plaší a ničí. Malými ptáčky počínaje přes divoká zvířata … až po našeho nejmladšího pudla.

Dokud jsme to nezažili na vlastní kůži, nevěděli jsme, jak extrémně bolestné mohou být nekončící dlouhé minuty a desítky minut dělbuchů, ohňostrojů a dalších třaskavin pro psí uši. Tři starší pudlové, a konec konců i kočka, rány neřeší, plně se spolehnou na nás. Jeden z nich, náš neohrožený sebevědomý Mady, se procházel sám po zahradě v době největší “palby”, neb si usmyslel, že je nejvhodnější doba k venčení a hrám venku.

Malý velký Ice však trpěl – naše představa, že až povyroste z útlého miminčího věku, dostane z toho rozum a pochopí z chování ostatních ve smečce, že se nic strašného neděje – vzala rychle za své. Seděl, třásl se a plakal. Doslova. A trpěl. Podobný příběh mi vyprávěla mladá maminka ze sousedství, která před pár měsíci porodila své první dítě. Které rovněž proplakalo ve strachu téměř celou noc a nedalo se ukonejšit.

Kdo vlastní zvíře nebo je jen miluje, dokáže si představit, jak zoufalí jsme byli. Víme nyní, že musíme příští rok pro něj řešit medikamenty.

Ale opravdu mě zlobí, kam až sahá lidská lhostejnost a sobectví. Pojďme prosím všichni spolu dokázat, že ještě máme srdce na správném místě. Pro ty, kteří si o naše pochopení neumějí říct.

Ale kteří mají stejné právo na život jako my.

Děkuju. Nejen za Ice.