Oscar Wilde

“Ženy jsou stvořeny k tomu, aby byly milovány. Nikoli pochopeny.”

Vstávala jsem dnes trochu déle. Je sobota. Déle znamená kolem páté hodiny ráno. Není to tragédie, vím, ale přeci jen o něco později, než jsem potřebovala, abych vše v klidu stihla. Sprchu, připravit snídani pro manžela, psy a kočku, ta vyžaduje při jídle mou přítomnost a mazlení, tak jsem jí alespoň uklidila místnost, kterou si zabydlela, pak jsem vynesla odpadky, vypila už studenou kávu a přitom psala první z nových blogů, mezitím se v pračce pralo prádlo.

Trochu jsem nestíhala, protože měla přijet kamarádka s jejím pejskem na kompletní střih, tedy s koupáním a fénováním. Manžel se pomalu vzbouzel a když procházel v půl osmé kolem koupelny, nechápavě se ptal: “Proč se maluješ, když je sobota a ty jdeš stříhat Coco?” Grrrrr. Pomyslela jsem si.

“Protože chci,” řekla jsem způsobně. Pro můj pocit přece! Ale to jsem spokla.

“Já myslel, že nestíháš?”

Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!

“Já tě fakt nechápu. Včera jsi říkala, že vstaneš dřív? Jo a musíš dávat to zelený (pro nezúčastněné – cuketu a řapíkatý celer) k tomu masu???” dokončil myšlenku.

No.

Pak bylo tohle: .…

Nebo spíš : …………………………………………………………………………………………………………………..

Přežil. Manžel. ?

Ale všechno jsem stihla. Úžasné setkání s kamarádkou, popovídání a úpravu malé Coco, vyprat, usušit prádlo, uvařit oběd (i se zeleným), napsat tři blogové texty, které už dlouho nosím v hlavě, uklidit, zabalit část vánočních dárků a začít adventně zdobit náš dům.

Proč to tempo? Nevím, přijde mi normální. Pro mě. Jsem tak šťastná a mám sama ze sebe dobrý pocit. I z toho, že jsem doma upravená a nalíčená. Třeba. Přestože to mnozí nechápou.

Proč taky? Netřeba mě chápat. Stačí milovat .… ?

Krásný den!