Proč je Velká Láska velká? Big Big Love? Poslouchejte …

“Proč jsi mi to neřekla, že to tak bolí?” vzlykala kamarádka a její slzy padaly na už tak zmáčený polštář. Banální příběh, řeklo by se. Potkala někoho, zamilovala se, prožili spolu kus života, ale on nebyl volný. Z lásky se jim narodilo dítě. Které mělo všechno změnit. Nezměnilo. Odchody střídaly návraty, hádky radost a štěstí. A pořád dokola. Naděje se potkávala se zoufalstvím, prosby a pláč šly ruku v ruce s vírou i (bez) nadějí.

Big Love. Největší jejího života.

“Už vím, cos myslela tím, že když se dva lidé milují, neznamená to, že spolu budou. Je to nespravedlivý.” .…

Nevím, co je spravedlivé? Jsou lidé, jejichž vztah je roven šedivé průměrnosti, nic je nevykolejí, ale nic také nezískají. A možná jim v něm i něco chybí. Jsou lidé, kteří vůbec vztah nemají. A přáli by si jakýkoli. A jsou ti, kteří se v lásce opakovaně dotkli nebes, aby je vzápětí osud srazil obrovskou silou na zem a oni se rozbili na tisíc kousků. Big Big Love.

Zažili velkou lásku a vědí, že tak, jak veliká byla, je stejně velká i její bolest. Že ta bolest je krutá a drtí je dnem i nocí. Aniž by jim dala vydechnout. A že nepomůže nic, jak s tím bojovat. Jsou vyčerpáni tou marnou snahou o alespoň remízu … až v čase zjistí, že nejlepší ze všeho je – nebojovat. S pokorou a vděčností, že vůbec byla, tu lásku, ale i její bolest, přijmout. Nebránit se jí. Nechat jí převalovat přes sebe, splývat s ní. Ve vlnách přijmout slzy, i chvíle štěstí ve vzpomínkách.

Pochopí její hloubku. Pochopí, že každou krásou, třeba v úsměvu, se často skrývá bolest a utrpení. A že jednou bez druhého nemůže být.

Co nás má naučit to období nebeských vzestupů i strmých pádů, kdy zaryjeme ústy hluboko pod zem? Neřešit! Žít v přítomnosti. Těšit se z každého okamžiku, záblesku slunce, dotyku, a užívat si je. Neplánovat. Ve splínu mít malé cíle, třeba uklidit nebo jít na procházku, dobře spát, najíst se, ideálně si i zacvičit.

Nezměníme minulost. A ne vždy ovlivníme budoucnost. Přijměme tedy v přítomnosti fakt, že to tak mělo být. Že všechno to, co se stalo, nás někam posunulo, pomohlo dozrát, pochopit. Získat úctu k druhému i sami k sobě. Nevíme, jak to dopadne. Všechno je v procesu. Ale víme, co se děje teď. Prožívejme tedy náš přítomný život naplno. Bez strachu a obav, jak co dopadne. Protože když se srdce rozhoří láskou, její žár a světlo v něm zůstanou už navždy.

Já osobně věřím v dobré konce. A co vy??