Můj manžel miluje čokoládu. Advent je proto jeho oblíbeným obdobím a každé ráno se těší, že otevře nové okénko adventního kalendáře a pochutná si na čokoládovém zázraku. Samozřejmě netrpělivě očekává (a někdy rozbalí dopředu), co se skrývá za okénkem s číslem dvacet čtyři.

Já tuhle vášeň nesdílím. Mám jiné neřesti (psssst .…) a spíše než po čokoládě se vrhám po parfémech a vonných interiérových svíčkách. Kdo mě zná, tak ví. Naštěstí už více renomovaných značek pochopilo a dělá adventní kalendáře s důležitostmi pro nás, holčičky.

Existuje však ještě jeden druh adventního kalendáře. Takový, kde okénka s překvapením či dobrotou (doslova i obrazně) nerozbalujeme my, ale námi obdarovaný. Nám blízký či vzdálenější člověk, více lidí, někdy i zvíře …. prostě kdokoli. Okénka v tomto pomyslném kalendáři známe dopředu. Jsou v nich slova a věty. Jejich otevřením a vyslovením obdarujeme toho, komu je řekneme. Ten kalendář je totiž určen pro duši. I ona potřebuje obejmout, pohladit, pochovat a nakrmit. Čím? Tím, co je v těch slovech obsaženo. Naším zájmem.

Každý den si vyberu jednoho mě blízkého, a jemu věnuji větu.. A můj zájem o něj. Třeba takhle:

Chybíš mi.

Stýská se mi.

Těším se na Tebe.

Jsi v pořádku?

Jsi šťastný?

Buď zdravý.

Jsi v bezpečí?

Nepotřebuješ něco?

Co by sis přál?

Je Ti dobře?

Jakou jsi měl cestu?

Jaký jsi měl den?

Nemáš hlad?

Děkuju Ti.

Vážím si Tě.

Jsem Ti moc vděčná.

Obdivuju Tě.

Jsi pro mě dokonalý.

Jsi jediný. A já jediná.

Přijímám Tě takového, jaký jsi.

Omlouvám se.

Zajímám se o Tebe.

Už se nezlob.

Je mi s Tebou dobře.

Odpouštím Ti.

Miluju Tě.

Na každý adventní den jedno okénko. Jedna věta.

Zkuste to také .…