Byl listopad 2020 a já psala Vánoční prosbu. Ne blog. Prosbu. O tom, co nás v roce 2020 potkalo nového, jak Covid zamával s našimi životy – jednak doslovně, na našem zdraví, a jednak přeneseně, když ovlivnil díky lockdownům mnoho rodin, které musely zvažovat, zda vůbec a jaké dárky pořídí dětem, protože jeden nebo oba z rodičů podstatnou část roku nemohli pracovat, tedy vydělávat. Byly jim uzavřeny provozovny. Náhle. Ze dne na den. A nebo – podstatně omezeny.

Psala jsem o tom, že dospělí pochopí, že se musí uskrovnit, ale malé děti z toho opravdu nemají rozum. A také o tom, že Advent a Vánoce by měly být o blízkosti, lidskosti, pochopení a pomoci druhému.

Napadlo mi v té době, že když budeme přemýšlet, nejen CO koupíme našim drahým, ale i KDE, tedy KOMU POMŮŽEME finanční částkou, třeba předplacením služeb na část dalšího roku, nepotěšíme jen své blízké, ale právě i rodiny oněch provozovatelů a drobných živnostníků.

Stal se zázrak, a mnoho z nich, alespoň mně blízkých, tyto těžké chvíle přežilo a fungují dodnes. Díky Bohu a vám, milí přátelé, vaší nezištné pomoci.

V době, kdy jsme si mysleli, že je Covid za námi, a nic horšího nás nepotká, přišel možná ještě větší problém. Válka v blízké zemi a s ní (? … doplňte si sami) spojené zdražování. Všeho. A ihned. Nemilosrdné, mnohdy kruté, mnohdy infaustní.

Ne, nebudu psát o obyvatelích Ukrajiny, kteří prchli před válkou v jejich vlasti. Je mi jich velmi líto a pomáhám všude tam, kde mohu… Chci psát o občanech České republiky, kterých se zdražování bezprostředně dotýká. Jen – z jiného úhlu pohledu. V době, kdy na nehorázné ceny všeho svorně nadáváme, jsou tu opět lidé, živnostníci, kosmetičky, kadeřnice, nehtařky, majitelé restaurací, malých obchodů, řemeslníci … a ti všichni často bojují o holé přežití.

Byla jsem nedávno na jedné z procedur, kam ráda chodím, když mě majitelka provozovny potichu oslovila: “Paní doktorko, je mi to trapné, ale od ledna musím zdražit.” Hlas se jí třásl. “O hodně… víte, zdražují nám všechno, energie, nájem stoupl v tomto roce již několikrát, zdražují se suroviny, s jakými pracuji … doma taky strašně stouply náklady … už skoro nikam nejezdíme autem, žádné výlety s dětmi, protože na to nemáme, a … kluci budou potřebovat do školy další vybavení. Musím hodně zdražit. Jestli chcete, nemusíte ke mně už přijít. Pochopím to. Ale … “měla v očích slzy” víte, to mi už řeklo hodně lidí …a já nevím, co mám dělat … nechci přijít o své zákazníky …ale taky musím z něčeho žít, a ne dotovat podnikání.”

Strašně moc jsem si v tu chvíli přála jí obejmout. Nevím, zda by to přijala? .… A tak jsem jen seděla, po tváři mi tekly slzy a slíbila jsem jí, že přijdu zase.

A tak vás prosím – s plným vědomím toho, že všichni máme díky zdražování o mnoho starostí navíc – zvažte prosím pečlivě, zda skutečně musíte odejít od těch živnostníků, kam jste léta rádi chodili a kde se o vás – často s láskou a obrovskou profesionalitou – starali.

Zda se necháte nalákat na rádoby levnější ceny jinde, ale za službu, která ani náhodou nedosáhne úrovně té původní, a nebo “z principu” budete sobecky hájit vaše stanovisko, že chcete zachovat ceny původní. Vžijte se prosím na chviličku do kůže těch, kteří vám službu poskytují a zcela upřímně, sami pro sebe, si odpovězte, jak byste se chovali na jejich místě vy? Zda by třeba nešlo chodit stále, ale – dle vašich možností – omezit četnost návštěv? A nebo – kupovat si méně věcí, které nepotřebuji?

Vím, že je to složité. Přesto si troufám poprosit vás o zvážení všech Pro a Proti. Uděláte tím radost. Sobě i jim. Letos možná větší než kdy jindy. Protože tím můžete cíleně pomoci těm, které potkáváte, které znáte, a ke kterým chodíte. Zjistíte třeba, že o ně nechcete přijít. A že jsou pro vás důležití.

A neprozrazujte, že jim chcete pomoci .…

Budou přeci Vánoce .… ♥