Už jste to slyšeli? Cože?? To jako fakt?? Cože si kupuje?? Nový auto?? Nové hadry?? Nový dům?? A za kolik?? A kdo?? No vona! A kde na to bere?? No to se ani radši neptejte! Můra jedna!

Takhle nějak by to mohlo v reálu vypadat. Ta naše povaha česká… že je prý tak hezká, tak hezká …

Kdokoli vybočí z řady, je podezřelý. Moc se usmívá, moc dobře vypadá, je menší nebo větší než ostatní, je hubenější nebo tlustší než ostatní, moc se mu daří, všechno mu vychází, má moc peněz, moc drahých věcí, zase má nové auto … Ukažme si na něj. Všichni. No fuuuuuuuj!

A tak, namísto toho, abychom se od lidí, kteří se nebojí vybočit z řady a něco dokázat a přinést světu, učili, abychom se je snažili napodobit a překonat, a vážili jsme si jich, s opovržením si na ně ukazujeme, hážeme špínu a pomlouváme. Proč? Je to totiž snazší – něco shodit, zašlapat, poplivat a zpochybnit. Méně to bolí než se sám/sama snažit, tvrdě pracovat, mít třeba i více prací, málo spát a v noci se vzdělávat …

Pomluvy a závist, stejně tak jako duševní malost a souzení druhých, jsou naším národním sportem.

A opravdu – hrdí být na to nemůžeme. Přitom nikdo z nás nežije osud toho druhého, nezná do detailů jeho příběh, nemá jeho starosti a obavy, nezná situaci, v níž se aktuálně nachází. Neriskuje za něj vše, co má, nebdí s ním po nocích ani se neučí z dosavadních nezdarů. Tak proč nás tolik láká zasahovat do životů jiných? Hodnotit je? A bez milosti odsoudit?

Pravda je ta, že právě ti výjimeční bývají již natolik zoceleni životem, že se dokáží nad nepřízeň okolí povznést. Mimo jiné i proto … jsou výjimeční. Přesto však nenávist okolí, zejména u méně zkušeného jedince, může bolet.

Co s tím? Pomluva vzniká proto, aby zasáhla. Ublížila. A jejími rodiči nejsou nikdo menší, než zakomplexovaní slabí jedinci, kteří si sami netroufají být odlišnými, jít svou vlastní cestou a vykročit z davu.

Pravda. Šíří se rychlostí zvuku. Ale má jednu slabinu – má velmi krátký jepičí život. Protože pořád se něco děje. Zejména u jiných (pokud by se slabí jedinci zaměřili na svůj vlastní život, zjistili by, jakou dá práci jej žít opravdově a kvalitně). A tak je ideální – nedělat nic. Nekomentovat. Neřešit. Nepodbízet se. Nevysvětlovat. Nesnažit se vyhovět davu (protože zcela upřímně – stejně nikdy nevyhovíte). Jenom žít. Naplno. Podle vás. Podle vašich snů. Podle toho, co vás těší. A z čeho se radujete. A – nebát se to dát najevo.