Roušky. Slovo, které nyní vzbuzuje tolik emocí. Pro které jsou schopni lidé se napomínat, nebo i brachiálně projevit svou agresi. A přitom není tak dávno, tuším v polovině března tohoto roku, co jsme k rouškám vzhlíželi všichni a ti, co je šili (a mnozí z nich byli jejich současní nejhlasitější odpůrci), byli pro nás nefalšovaní hrdinové. Vzpomínáte? Celé Česko šije roušky? Všichni jsme chápali jejich význam, a dokázali se semknout ke společné ochraně před novým typem coronaviru.

Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě …. Hezký slogan ….

Co se stalo, že najednou přestal platit a téměř přes noc se ze symbolu ochrany stal nenáviděný symbol – pro některé – nesvobody? Co se stalo, že se k tvrzení, že roušky mohou škodit zdraví, připojují významní lékaři a nabádají k adoraci jejich názoru jiné lékaře? Co se stalo, že média je označují jako – téměř – nepřítele číslo jedna? Co se stalo, že i přesto většina obyčejných lidí mlčí a roušky nosí, a jen křiklouni jsou slyšet (a vidět)?

Nebudu se zde pouštět do polemiky o rouškách – to ani nejde, protože k jejich zavedení sloužil názor odborníků, epidemiologů a infekcionistů, kteří mnoho let studovali a vědí, proč toto opatření zavedli. Proč jejich názor zpochybňují jiní lékaři komentovat nebudu, šlo by o spekulaci. Jen napíšu, že všichni lékaři do jednoho jsme prošli státní zkouškou z hygieny a epidemiologie a zkouškou z mikrobiologie a infekčního lékařství. Znalosti nám tedy byly dány, jen je chtít použít.…

Nebudu ani rozebírat to, že stejně tak, jako je samozřejmé, že se všichni myjeme a pereme a střídáme oblečení včetně spodního prádla, střídáme a pereme i roušky. A nemá smysl poukazovat na to, že v rouškách po mnoho desetiletí chodí zdravotníci k jednotlivým úkonům a operacím, a žádnou úhonu nezaznamenali, byť je mají (a další ochranné pomůcky) na sobě po mnoho hodin, stejně tak jako onkologičtí pacienti v imunosupresi a jejich blízcí, kteří roušky nosí mnoho měsíců dobrovolně právě proto, aby byli chráněni před nákazou. Je to jen o sílící neochotě podřizovat se většině, o sobectví a prosazování se na úkor jiných.

Důležitá je podle mého názoru tahle věc: Proč se tak najednou změnila nálada ve společnosti, proč ze soudržnosti a respektu přešla až do skryté či otevřené nenávisti a agrese? Svou roli sehrála karanténa při nouzovém stavu, částečná sociální izolace (protože přiznejme si – nebyl úplný zákaz vycházení, mohli jsme po celou dobu chodit do přírody, mnozí z nás do práce), obavy z finančního dopadu atd. Ano. Podle mého názoru se velkou měrou podílela a podílejí na této náladě media včetně vlivu na sociální sítě …. velmoc, která bývá bohužel často podceňována. A ještě jedna důležitá věc: Naše obavy z odpovědnosti sama za sebe, obavy z toho učinit první krok i ty další nezávisle na mínění většiny, obavy z toho jít ve svém životě svou cestou.

Téměř vždy nás ovlivňovala společnost, přátelé, snažili jsme se zapadnout do chování většiny. Teď můžeme pozorovat, že se názorově i fakticky rozcházíme s mnohými lidmi, kteří byli doposud naši přátelé, a my najednou jako bychom měli stát sami. A fungovat sami. Myslet sami. To nás může děsit. Bojíme se, že uděláme chybu. Že to nezvládneme. Že zůstaneme sami.

Víte, dnešní doba k tomuto přechodu a orientaci na sebe samého přispěla. Je to tak. Měli bychom veškeré informace filtrovat a porovnávat s tím, zda s námi rezonují? Má smysl obracet se mnohem více než kdy jindy do svého nitra a naslouchat tomu, co si v hloubi duše přejeme. Protože to je naše pravá podstata. Naše intuice nelže. Poslechněte jí. A nebojte se stát sami za sebe. Je to tak dobře.

Mějte se moc hezky.