Nechtěla jsem to znovu komentovat. Ale napětí, které vnímám a které vnímáte i vy, soudě podle vašich reakcí, si o to říká. Jsem si vědoma toho, že vyvolám bouřlivé reakce. Můj názor totiž není poplatný této době. Nabízím vám ho. Nic víc ani míň. Jen se prosím zkuste na chvíli zamyslet. Určitě jste slyšeli o bájné Atlantidě. Nejvyspělejší civilizaci, která zanikla. Měli všechno. A neměli nic.…
Přeskočíme do dnešní doby. Nejsem volič současné vlády a nejspíš nikdy nebudu. To za prvé. Musím však s pokorou uznat, že v březnu 2020 zatáhla za záchrannou brzdu doslova za vteřinu dvanáct. A s obrovským dílem štěstí (nikoli ovšem náhodou) se jí povedlo zachránit podstatnou část populace od nové nemoci Covid 19. Protože nepřipravení a neznalí bychom na tom byli hůře než v Itálii nebo Belgii. Toho si byli vědomi a zastavením chodu republiky získali čas. Čas na zavedení potřebných protiepidemických opatření (z nichž nejdůležitější byly a stále jsou udržení sociálního odstupu a nošení bariérových pomůcek, tedy roušek a respirátorů) a čas na rychlé dozásobení zdravotnictví, protože jsme neměli opravdu nic a s holýma rukama bychom se stali prvními oběťmi této nemoci.
Že nejde o “chřipečku”, a to ani u mladých lidí, dokládají dnes již různé studie, které se budou v čase ještě násobit tak, jak bude probíhat sledováni trvalých následků tohoto onemocnění. Samozřejmě odpůrci tohoto faktu tvrdí a nejspíše budou tvrdit opak. Co mě nejvíc bolí je fakt, že mezi ně se bez skrupulí zařadily osobnosti medicíny, které mě učily či které znám osobně, a kterých jsem si vážila. Kdysi.
Motivem jejich tvrzení mohou být různé, i osobní, důvody, o kterých zde nechci spekulovat. To je totiž jedno. Spolu s extrémní silou medií a různých neziskových organizací se jim totiž povedlo jediné – destabilizovat náladu ve společnosti, eskalovat napětí a ty nejnižší pudy u lidí, které pomalu přetvořili v řvoucí dav. Dav, který lze snadno ovládat. Proč a komu to prospěje? … Doplňte si prosím sami.
Tento dav lynčuje veškeré protichůdné názory a symbolem jeho nenávisti se staly právě roušky. Ano. Ty roušky, které se podílely na naší záchraně na jaře roku 2020 a které mnozí z vás šili. Pro druhé. Nezištně. Z loajality. Z altruismu. Z lidskosti. “Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.” Vzpomínáte??
K názorům davu se bohužel připojují osobnosti společenského, vědeckého, kulturního i duchovního života, které se – bez vzdělání, bez zkušeností, zato s velkou razancí – vyjadřují k “hadru na hubě”, aniž by tušily, co to udělá epidemiologicky s populací. A co to udělá s jejich duší, protože jedním z jejich mocných zaklínadel je strach. Strach, že nás pomocí roušek ovládají (nejspíš jako loutky??), že ovládají naše myšlenky (nejspíš utažením tkaniček roušky??) a naše životy. Že všichni musíme mít strach, musíme být v depresi a kdo tvrdí opak je necita. Že nás ovládají mocnosti a ilumináti, a zastávají i jiné konspirační teorie …
No. Co k tomu říct? Víte, že jsem především praktická lékařka, a v ordinaci – na rozdíl od mnohých lidí, kteří trávili karanténu na jaře doma (nuceně či dobrovolně) – jsem byla denně. Nezpochybňuji ekonomické dopady této karantény a vím, že se s nimi budeme vyrovnávat jako jednotlivci i jako společnost dlouhou dobu. Podobně jsou však na tom všechny státy světa. Zpochybňuji však tvrzení o strachu: Za celu tu dobu jsem se s opravdovou panikou a úzkostí (myšleno jako diagnosa) setkala jen asi u dvou až tří pacientů, kterým bylo dobře terapeuticky pomoci. Domnívám se proto, že podsouvané myšlenky o strachu samy o sobě nadělají více škody než užitku. Lidé totiž začnou přemýšlet o tom, že všude se píše o strachu … já ho ale tolik nepociťuji? … jsem divná/ý?? …měla bych se začít bát?? …
Pojďme se podívat na strach samotný. Patří k našim nejsilnějším emocím, které na nás působí, a má mezi nimi jedinečnou ochrannou roli. Je totiž varováním před nebezpečím, které nás donutí konat věci jinak, zastavit se a uchýlit do bezpečí. Pokud však strach trvá a přeroste v úzkost, působí sám o sobě na naší psychiku a mění naší osobnost nesprávným směrem, se všemi důsledky pro naše chování a jednání.
A jsme u toho: Měla jsem tu čest potkat nesmírně vědomou laskavou bytost, která tvrdí, že rok 2020 je přelomový a velmi důležitý, protože každému z nás nadělí to, o co jsme si v předchozích letech pomyslně říkali a s čím se máme ještě popasovat. A bude nám buď odměnou, a nebo další zkouškou.
Když pominu původní šok a z něj vyplývající strach pro všechny z nás, když jsme se poprvé tváří v tvář setkali s Covidem 19 a opatřeními proti němu (březen 2020), a museli se naučit v nové situaci nějak – nově – fungovat, během doby se tato opatření stávala rutinou a nám se snáze fungovalo. Přesto, a nebo právě proto, se každému v té době mohla otevřít dosud nezpracovaná témata – mimo jiné i proto, že tak intenzivně se s nimi dosud nesetkal. Jedním z nich je strach o vlastní život a strach o zdraví a život svých nejbližších. Pro mnohé z vás to bylo první setkání a zcela chápu, že to vámi otřáslo… I jako zdravotník, i osobně jsem totiž měla tu čest v minulosti tato setkání několikrát absolvovat …. a proto jsem nyní možná tuto situaci neprožívala tak dramaticky. Střet s vlastní smrtelností, se smrtelností těch, které miluji, zjištění, že jsem bezbranný, že nevím, co dělat, abych je ochránil, že sám nemám sebemenší šanci, že jsem odkázán na pomoc / umění jiných …. zatřese s každým z nás.
Co dělat? Podle mého názoru je potřeba tuto situaci přijmout, dovolit si jí emočně prožít, připustit, že existují situace, kdy jsme bezbranní a bez možnosti aktivně se postavit a bojovat, a splynout s tím. Nebojovat. Odevzdat se v důvěře a naději vyšší moci. Vesmíru. Bohu. S prosbou, aby nás ochránil.… Může se však stát, že budeme tak otřeseni, že naší jedinou myšlenkou bude to nikdy už podobný strach neprožít. Pak mnozí z nás mohou reagovat jako malé dítě – strčí hlavu do pomyslného písku a dělají, že problém neexistuje. V tomto případě že neexistuje nemoc, před kterou se chráníme, že vše je výmysl, klam, že jsme naletěli (někomu a něčemu), a najdeme si společného jmenovatele našeho strachu.
Co je snazší? Přijmout myšlenku, že nejsme tak silní, tak odolní, takoví alfa muži a ženy, a chyba v míře prožitého strachu je v nás? A nebo že za to může někdo jiný? A na to konto si najdeme pomyslný symbol všeho toho zla? Pochopitelně, že druhá možnost je rozšířená.
A tak se symbolem všeho toho zla staly roušky.… Stojíme proti sobě ve dvou skupinách – ta první, která pochopila, přijala, v pokoře se sklonila a snaží se chránit sebe i blízké, a ta druhá, která zatím nedozrála a svádí velmi krutý boj se strachem v sobě samotných, a která se navenek projevuje právě nenávistí a aktivním odporem proti rouškám.
Jsou to lidé, kteří si zaslouží pomoci. Víte, je mně velmi smutno, když vidím, jak si obě skupiny vzájemně nerozumí, nechápou se, a mnohdy se obviňují. Jako v biblickém Babylonu, v kterém také došlo k zmatení jazyků. Měli bychom se ptát …. komu to prospěje a proč ?? ….
V bájné Atlanditě měli všechno – bohatství, slávu, moc, všechny požitky, na které si jen vzpomněli. A neměli nic.… Neměli lásku, vděčnost, čistotu, pokoru a víru.… Drali se po štěstí pramenícím od druhých, opírajícím se o vlastnění majetku, o naplnění všech svých rozmarů, a protože se jim ho logicky trvale nedostávalo, prahli ještě víc po nových zážitcích, po dalším majetku, po další a větší moci …. Zapomněli totiž, že štěstí, harmonie a láska vychází z každého uvnitř. A že je potřeba krmit duši láskou, vírou a nadějí, abychom byli šťastni. Že to bez otevřeného srdce nejde.
Love ….Hope …. Faith …. Stojíme, právě teď, na prahu.… A ještě máme možnost se rozhodnout učinit či neučinit ten krok ….
Važte prosím dobře ….