Silná žena, myšleno emočně a duchovně, je ta, jejíž život nepřipomíná růžovou zahradu, ale spíš několik bitevních polí za sebou. Snad stokrát byla zraněná, umírala a pak se znovu narodila, křičela, prosila, že už dál nemůže, plakala, ale pak se smála, milovala a byla šťastná. S pokorou přijala svůj úděl a prošla cestou sebeočištění. Získala tím klid, víru v Lásku a vědomí Božské pomoci.

A pak (možná znovu) potkala muže. Stává se to. A přišla Láska. Bez pozvání, neočekávaně, jak se jí zlíbilo a začala si dělat, co chtěla. Možná ta žena byla krásná. Určitě byla moudrá. Ale stoprocentně v ní muž poznal ono světlo, které taková žena v sobě nese.

A začal ho chtít. Zapomněl však, že je to světlo poznání. Té ženě stačila vteřina na to, aby věděla, s kým má tu čest. Aby poznala,vycítila, co muže trápí, jaké má starosti, obavy, aby se dostala do všech tajně střežených koutů jeho duše. Ne proto, že by byla zvědavá, nebo že by toho chtěla později zneužít. Jen proto, že ho milovala. Hluboce, opravdově, nezištně. Chtěla mu pomoci. Protože jeho duše, tím, že se setkali, si o pomoc řekla.

Jenže – muž se stáhl. Její světlo mu začalo až nepříjemně svítit na místa, která chtěl mít skrytá i pro sebe. Tak, aby je neviděl a nemusel řešit. Protože jeho Ego měl postavené na sebehodnotě, kterou si utvořil v mysli. A nesprávně se domníval, že nedokonalost hodnotu člověka snižuje. Je tomu právě naopak. Až když projdeme utrpením a bolestí, staneme se silnějšími a laskavějšími.

Začal se na ženu zlobit, možná se jí i bát. A možná i nenávidět. Sundala mu masku, poodhalila to, co mělo zůstat skryté, a on zůstal nahý. Cítil se nemilovaný, protože nepochopil, že ho žena přijmula v jeho nedokonalosti a miluje jej i s jeho chybami a strachy. Přestal věřit vztahu. A ukončil ho.

Oba zůstali zranění – žena proto, protože za lásku byla potrestána nepochopením, nedůvěrou a možná obviňováním. Muž proto, že byl “odhalen,” zůstal v jeho mysli bezbranný a vydaný napospas jiným.

Nepochopil, že nebojuje s ženou. Nepochopil, že bojuje sám se sebou, se svým egem, které odmítlo přiznat slabé stránky či obavy. Nepochopil, že teprve jejich odhalením (světlem ženy) je dokáže vidět, přijmout v sobě a pochopit, že je úžasný právě takový, jaký je. Nevěřil tomu, že právě takového, úžasného a dokonalého, jej žena její láskou vidí.

Tohle je typický příběh Dvojplamenných duší. Jak z toho ven? Muž by měl přijmout to, co uvnitř sebe uvidí, nebrat to jako slabost, ale naopak vnitřní sílu. Stavět na tom, a dovolit ženě, aby v něm jeho dokonalost rozvíjela. Přijmout její sílu a nechat se vést jejím světlem. Žena by měla být připravena na reakci muže, a zůstat v lásce, trpělivosti a pokoře. Neobviňovat se za svou sílu.

Zpracováno volně podle Venduly Kociánové.