Nebyla jsem si jistá kontroverzním tématem. O české malosti a závisti. A o pomluvách.  Přesto, a nebo právě proto vás můj blog Ukažme si na ní zaujal a já vám za to děkuji.

Na tohle téma jsme se onehdy bavily s kamarádkou  – jak vysvětlovala své malé holčičce, že nestačí být youtuber, nedělat nic a mít hodně všeho, a že peníze i úspěch i followeři přijdou sami. Malá se na ní dívala s nevinností a její blankytně modré oči dávaly najevo nesouhlas. “Ale mami, já nechci dřít jako Ty. Oni taky nepracují.”

Jak vysvětlit školačce, že není divná maminka, ale svět, v němž žijeme? Že doba oceňuje vlastnictví movité před hodnotami, které si neseme každý v sobě? Že je snazší přeletět za zážitky půl světa, než se dojít projít do lesa? Že je krátkozraké uctívání novodobých model na úkor respektu a úcty v běžném životě, v rodinách, ve vztazích? Že ty největší hodnoty nejsou peníze, ale láska a zdraví, které ani za všechny poklady světa nejdou koupit?

A tak, malá L., dobře poslouchej:

Mamka měla pravdu. To, co vidíš kolem sebe, co vidíš na mobilu a nebo co Ti říkají kamarádky, nemusí být vždy pravda. Je to mnohdy upravený virtuální svět plný klamu a zdání toho, jak si přejeme, aby svět vypadal.

Ten reálný svět je jiný: Ano, je plný dřiny, odříkání, nevyspání, studia, vynuceného cestování na úkor pohodlí, omezování se v mnoha věcech, když víš, jaký máš záměr a jdeš si za ním.

Je plný cílevědomosti, poctivosti a úsilí. Je plný opakovaných proher, zklamání a slz z toho, že se něco nedaří a nebo že prostě máme strach. (To je to, když je mamka zavřená na záchodě a nebo si dlouho pouští sprchu a volá na Tebe, že za chvilku přijde.  Velký holky totiž brečí potichu. Vždycky.) Je plný nejistoty a obav.

A přesto, vždycky nakonec zvedneme hlavu a jdeme. Není důležité, jak naše cesta dopadne a zda budeme tak úspěšní, jak si přejeme. Důležité je to, že jsme se rozhodli a jdeme. Že nečekáme na až. Nebo že někdo se postará. Nepostará broučku.

Ani o mamku. Ani o mně (jo, i moje D, kterou znáš, mi často plakala doma, když jsem odcházela do služeb. A já pak za dveřmi brečela taky … jen mámy vědí, jak bolí, když odcházejí od dítěte jinam).

A ani o Tebe. Dokonce můžeš potkat lidi, kteří nebudou hodní. Kteří Tě budou pomlouvat, závidět Ti. A házet klacky pod nohy.

Možná Tě to zarazí. Může i bolet. Ale jednoho dne pochopíš, že není nikdo jiný než Ty sama, kdo může změnit Tvůj život na lepší. Ty, mamka, já, my všichni jsme strůjci a tvůrci našeho života. My všichni si tvoříme záměr, jaký bude, a ten pak (ne) naplňujeme každý sám za sebe. Můžeme nadávat, jak chceme, že máme nepřízeň osudu. Ale také bychom si měli umět poctivě říct, co jsme pro to, aby se nám dařilo lépe, udělali my sami??

Nikde na světě totiž nelétají pečení holubi do …ehmmm, do úst 🙂 (Nehihněj se.)

Ale je pravdou, že osud přeje připraveným a když aktivně vkročíš na svou cestu, budeš pak potkávat situace, které Tě budou dál rozvíjet a Ty budeš růst. Fakticky. Vědomostně. Dovednostně. Citově. Morálně. Jo, něco to stojí. A taky dost často bolí. Nebudeš moct tak často lelkovat na sociálních sítích jako Tvé spolužačky. Ale za to budeš něco umět. Spoustu věcí poznáš. Uvidíš. A naučíš se třeba dělat jinak.

Všude kolem nás je inspirace. A všude kolem nás je příležitost. Tak si v srdíčku udělej Tvůj vysněný svět – jaký bude? Jaký by měl být? Koho v něm chceš? A co v něm budeš dělat Ty? … A až to budeš mít hotovo, vstaň a jdi za Tvým snem.

Jako jde Tvoje maminka.

Budeme za Tebou stát.

Pusu. Yv

(Věnováno L. a M.)